Jak se bádá a žije v Norsku? Jak zde funguje PhD studium? Jaké to je žít ve městě velkém rozlohou mezi Brnem a Prahou, ale co do počtu obyvatel velikostně mezi Plzní a Ostravou? A proč může být nabídka zahraniční stáže pro vašeho partnera nebo partnerku výhrou i pro vás? O tom a o dalších věcech se dočtete v blogu Johany Fialové, PhD studentky na Univerzitě v Trondheimu.
Vycestovat do zahraničí je pro kariérní růst vědce či vědkyně velice přínosné, možná i nutné. Ne vždy je to ale organizačně i finančně triviální. O tom, jak se s tímto poprala Petra Elblová, doktorandka z Matematicko-fyzikální fakulty UK a Fyzikálního ústavu AV ČR, je právě tento blog.
Když technika potká biologii, začíná cesta plná výzev i radosti z objevování. Markéta Kaiser se díky průmyslovému tomografu vydala na cestu na rozhraní živých a materiálových věd a i přes skeptické recenzenty naučila rentgen „vidět“ to, co by normálně vidět neměl. Její vědecká cesta zahrnuje mezinárodní spolupráce s kolegy a kolegyněmi ve Švédsku, Rakousku, Francii a Kanadě, magisterskou stáž v Itálii i vedení vlastního projektu s průmyslovým partnerem.
Bára Cihlová je aktivní vědkyně, výzkumu virových proteinů se na Ústavu organické chemie a biochemie v Praze začala věnovat už v patnácti letech a byla v Česku první post-Brexitovou studentkou, která pomocí crowdfundingu sháněla finance na studium v Británii. Už v té době o své dosavadní cestě napsala článek pro náš blog a mě zajímalo jeho pokračování. Nyní je Bára tedy už v další fázi a chystá se nastoupit na doktorát a já jsem ráda, že se s naším čtenářstvem podělí o své cestě k plně financovanému doktorátu na prestižním Oxfordu.
Lenka Žáková je dlouholetou výzkumnou pracovnicí na Ústavu organické chemie a biochemie AV ČR (ÚOCHB), kde vede nejen doktorand(k)y a magisterské či bakalářské student(k)y, ale také středoškoláky a středoškolačky, kteří do vědy absolvují své první krůčky. Právě o možnostech pro studující SŠ, jak se s vědeckou prací (primárně v přírodovědných oborech) seznámit je tento její blog.
V červnové přednášce ze série #CzexpatsOnline hovořil geolog a geofyzik Kim Senger o možnostech, jak snížit emise oxidu uhličitého jeho skladováním pod zemským povrchem. Kim v současné době působí jako docent na Univerzitním centru na Špicberkách. Shrnutí přednášky si můžete přečíst v anglickém jazyce.
Mikuláš Klenor je magisterský student, který pod vedením Martina Lepšíka na Ústavu organické chemie a biochemie AV ČR zkoumá chemické vlastnosti potenciálních léčiv pomocí počítačového modelování. Trpí silnou slabozrakostí, ale i přes to se vypravil na výzkumnou stáž do Vídně. O tom, že vyjet na stáž se dá i s handicapem, píše v tomto blogu, aby inspiroval další studenty a studentky.
Možná znáte Czexpats in Science, iniciativu, která se snaží otevírat českou vědu světu, podporuje české vědce v zahraničí a posiluje kontakty mezi nimi a českou společností. Jejím partnerem je CometX, který především pro slovenské a české studenty a absolventy univerzit ve Švýcarsku vytváří krásné akce, na nichž se mohou vzájemně setkávat a sdílet své zkušenosti. Samotného mě však osamělé navazování kontaktů v houfech neznámých lidí vždy trochu vyvádělo z míry. Účast na akci CometX – basilejském Mix&Match Working in Biotechnology – mi proto připadala jako vzdálený sen.
Kristýna Blažková, molekulární bioložka a později spíše imunoložka, se na postdoka v oboru mikrobiologie vydala z pražských Dejvic do slunného Stanfordu v Kalifornii. Jak se jí tam zkoumá a poznatky o tom, jak objevuje americký životní styl, sdílí na svém osobním blogu. Výběr z těchto postřehů poskytla Czexpats in Science k dalšímu šíření, jako inspiraci pro další české vědkyně a vědce, kteří by se chtěli vydat na vědeckou zkušenou právě do Spojených států.
Málokdo má to štěstí, že už na střední škole ví, kam se chce vydat dál. Já ho rozhodně neměl – při nástupu na gymnázium mě jednoznačně bavila nejvíc matematika a možná zoologie, ale úplně jsem si nedokázal představit práci ani v jednom z těchto oborů. Mimo školu jsem vždy měl plno kroužků, intenzivně jsem hrál na příčnou flétnu a na klavír. K tomu jsem hrál vodní pólo, cvičil, a opravdu hodně četl.
Když jsem dostala nabídku přispět svými zkušenostmi na blog Czexpats, moje první myšlenka byla, že nemám o čem psát. Vyjela jsem na postdoc a vrátila se zpět do ČR přesně podle plánu, který jsem tak nějak odjakživa měla. Sladění rodiny a práce také nebylo žádné drama. Po přečtení mnohých jiných inspirativních blogů o výzvách, které kolegové museli překonat, jsem považovala svoji zkušenost za velmi nudnou.
Byl prosinec roku 2019, tři měsíce od obhajoby mé disertace, a já jsem už několik týdnů celé dny purifikoval vzorky na stáž v Bordeaux, kterou jsme domlouvali více než rok. Když jsem se ještě pro jistotu Francouzů optal, jestli si tedy mám koupit letenky na první lednový týden, dostal jsem odpověď, že zapomněli zařídit můj příjezd a jestli můžeme vše o měsíc odsunout. Respirátor jsem v té době použil jenom párkrát za život, když jsem navažoval něco jedovatého.
V tomto textu vám na základě své zkušenosti přiblížím, jak vypadá zakládání vlastní výzkumné skupiny na univerzitě v USA. Zahrnu proces od pohovoru až po několik prvních let vedení skupiny. Věnuji se pouze univerzitám a oboru přírodních věd, proces se trošku liší u národních laboratoří nebo výzkumných institutů, které nemají studenty, stejně tak jsou kritéria jiná v humanitních oborech.
„Baví mě základní výzkum – rozlouskávat ty intelektuální oříšky, přijít na to, jak věci fungují. A takových ‚oříšků‘ je výzkum signálních drah plný,“ říká molekulární biolog Jan Mašek z Přírodovědecké fakulty UK, vedoucí výzkumné skupiny podpořené grantem Primus.
