V červnové přednášce ze série #CzexpatsOnline hovořil geolog a geofyzik Kim Senger o možnostech, jak snížit emise oxidu uhličitého jeho skladováním pod zemským povrchem. Kim v současné době působí jako docent na Univerzitním centru na Špicberkách. Shrnutí přednášky si můžete přečíst v anglickém jazyce.
Mikuláš Klenor je magisterský student, který pod vedením Martina Lepšíka na Ústavu organické chemie a biochemie AV ČR zkoumá chemické vlastnosti potenciálních léčiv pomocí počítačového modelování. Trpí silnou slabozrakostí, ale i přes to se vypravil na výzkumnou stáž do Vídně. O tom, že vyjet na stáž se dá i s handicapem, píše v tomto blogu, aby inspiroval další studenty a studentky.
Možná znáte Czexpats in Science, iniciativu, která se snaží otevírat českou vědu světu, podporuje české vědce v zahraničí a posiluje kontakty mezi nimi a českou společností. Jejím partnerem je CometX, který především pro slovenské a české studenty a absolventy univerzit ve Švýcarsku vytváří krásné akce, na nichž se mohou vzájemně setkávat a sdílet své zkušenosti. Samotného mě však osamělé navazování kontaktů v houfech neznámých lidí vždy trochu vyvádělo z míry. Účast na akci CometX – basilejském Mix&Match Working in Biotechnology – mi proto připadala jako vzdálený sen.
Kristýna Blažková, molekulární bioložka a později spíše imunoložka, se na postdoka v oboru mikrobiologie vydala z pražských Dejvic do slunného Stanfordu v Kalifornii. Jak se jí tam zkoumá a poznatky o tom, jak objevuje americký životní styl, sdílí na svém osobním blogu. Výběr z těchto postřehů poskytla Czexpats in Science k dalšímu šíření, jako inspiraci pro další české vědkyně a vědce, kteří by se chtěli vydat na vědeckou zkušenou právě do Spojených států.
Málokdo má to štěstí, že už na střední škole ví, kam se chce vydat dál. Já ho rozhodně neměl – při nástupu na gymnázium mě jednoznačně bavila nejvíc matematika a možná zoologie, ale úplně jsem si nedokázal představit práci ani v jednom z těchto oborů. Mimo školu jsem vždy měl plno kroužků, intenzivně jsem hrál na příčnou flétnu a na klavír. K tomu jsem hrál vodní pólo, cvičil, a opravdu hodně četl.
Když jsem dostala nabídku přispět svými zkušenostmi na blog Czexpats, moje první myšlenka byla, že nemám o čem psát. Vyjela jsem na postdoc a vrátila se zpět do ČR přesně podle plánu, který jsem tak nějak odjakživa měla. Sladění rodiny a práce také nebylo žádné drama. Po přečtení mnohých jiných inspirativních blogů o výzvách, které kolegové museli překonat, jsem považovala svoji zkušenost za velmi nudnou.
Byl prosinec roku 2019, tři měsíce od obhajoby mé disertace, a já jsem už několik týdnů celé dny purifikoval vzorky na stáž v Bordeaux, kterou jsme domlouvali více než rok. Když jsem se ještě pro jistotu Francouzů optal, jestli si tedy mám koupit letenky na první lednový týden, dostal jsem odpověď, že zapomněli zařídit můj příjezd a jestli můžeme vše o měsíc odsunout. Respirátor jsem v té době použil jenom párkrát za život, když jsem navažoval něco jedovatého.
V tomto textu vám na základě své zkušenosti přiblížím, jak vypadá zakládání vlastní výzkumné skupiny na univerzitě v USA. Zahrnu proces od pohovoru až po několik prvních let vedení skupiny. Věnuji se pouze univerzitám a oboru přírodních věd, proces se trošku liší u národních laboratoří nebo výzkumných institutů, které nemají studenty, stejně tak jsou kritéria jiná v humanitních oborech.
„Baví mě základní výzkum – rozlouskávat ty intelektuální oříšky, přijít na to, jak věci fungují. A takových ‚oříšků‘ je výzkum signálních drah plný,“ říká molekulární biolog Jan Mašek z Přírodovědecké fakulty UK, vedoucí výzkumné skupiny podpořené grantem Primus.
Univerzity v USA jsou brány jako jedna z nejatraktivnějších destinací studentů z celého světa, kteří chtějí studovat v zahraničí. Pro potenciální zájemce z České republiky se zde pokusím shrnout pár rad a zkušeností na základě svého působení na Graduate School (postgraduální škole) americké univerzity. Samozřejmě je to jen moje osobní zkušenost a je jen z jedné konkrétní instituce, ale snažím se popsat situaci tak, jak si představuji, že platí i obecněji.
Pokud jste aspoň trochu jako já, tak s oblibou trávíte dlouhé hodiny soustředěním se nad učivem. Zatímco však škola byla povinností, biochemie je pro mě koníčkem a vysněným životní posláním.
Sir Henry Wellcome Fellowship je čtyřletý osobní grant, který dává výzkumníkovi plat a určitou částku na výzkumné výdaje. Umožní mi se věnovat výzkumu arytmií u diabetiků, což je zásadní, ale překvapivě málo prozkoumané téma. Těžiště projektu bude na University of Oxford, s ročním pobytem na UC Davis.
Jsme čtyři – můj muž, dvě dcery a já. Jsme česká rodina bydlící už přes dva roky na severu Nizozemska ve městě Groningen. Oba s mým mužem jsme sem přišli za postdokem, tedy za dalším krokem naší akademické kariéry. Doposud jsme následovali vědecký žebříček a dařilo se nám ho skloubit se stěhováním po Evropě i se starostí o dvě malé děti. Po první postdocké zkušenosti a po pár letech života v cizině jsme se ale rozhodli pokračovat každý jinak. Jeden z nás chce jít dál po akademické dráze, ale druhý chce raději zkusit štěstí v soukromých firmách. K tomuto rozhodnutí ale vedla víc jak deset let dlouhá cesta. A tak musím začít s vyprávěním na začátku.
Je ráno a já vstupuji do paláce Strozzi, který býval dívčím penzionátem, finančním úřadem a nyní v něm sídlí institut vyšších studií, a především Complexity…
