Jak jsem se trochu „omylem“ ocitla na doktorátu v norském Trondheimu?

Ráda bych vám v tomto příspěvku představila svou cestu k norské vědě, aneb jak jsem si splnila sen, o kterém jsem ani netušila, že ho mám. V Norsku momentálně žijeme s přítelem a se dvěma zvířaty, psem a kočkou, už rok. V mém příspěvku se dočtete o cestě, která nás dovedla až sem, trochu o tom, jaké je PhD studium ve skandinávské zemi, a taky trochu o tom, jak se žije ve třetím největším městě Norska.

Jak to všechno začalo?

Nejprve začnu příběhem přítele, Lukáše, díky kterému tu teď oba jsme. Lukáš tu před třemi lety, mezi svým bakalářským a magisterským studiem, byl na roční pracovní stáži. K nabídce se tenkrát dostal náhodou, když do místní firmy hledali postdoka a vhodného kandidáta nebo kandidátku poptávali v jeho tehdejší výzkumné skupině na VŠCHT. Vedoucí skupiny tenkrát navrhl právě dokončeného bakaláře, firma to přijala a Lukáš odjel na rok do Trondheimu. Díky studiu na VŠCHT získal mnoho praktických dovedností, které tady v Norsku postrádají někdy i doktorandi, kteří se rozhodně nemohou vyrovnat tomu, co jsme oba během studia na české vysoké škole získali na VŠCHT my. Osvědčil se a firma mu nabídla práci a možnost v rámci ní pracovat na doktorátu, až dokončí své magisterské studium.

Uplynuly tedy dva roky a my jsme oba úspěšně dokončili magisterské studium. Nad možností odjet do Norska jsme začali reálně přemýšlet a vymýšleli jsme plán, jak to uskutečnit. Hledání bydlení bylo mnohem jednodušší díky Lukášovu předchozímu pobytu, zároveň o trochu složitější kvůli našim dvěma domácím mazlíčkům, bez kterých bychom samozřejmě nikam nejeli. Čím víc se blížilo datum našeho odjezdu, tím to začalo být reálnější, ale upřímně: do té doby, než jsme finálně nezabalili a nevyklidili byt, jsme tomu, že fakt odjedeme, nevěřili.

O krok zpět: jak to ale bylo s prací pro mě?

Po obhájení magisterské práce a státnicích (v oboru fyzikální chemie) jsem se aktivně začala poohlížet po pracovních nabídkách. Na doktorát jsem rozhodně nepomýšlela. Chtěla jsem do nějaké firmy. Jenže po docela důkladném průzkumu nabídek jsem zjistila, že se svými znalostmi tady v Trondheimu moc firem neoslovím. Poptávka po práci je tu vysoká a nabídka nízká. Norové umí skvěle anglicky, domluvíte se téměř s kýmkoliv, hlavně mladí studenti a studentky tady na univerzitě mají angličtinu perfektní, tiše jim závidím. Pro firmy je ale vždy vhodnější norsky mluvící člověk, na akademické půdě to naštěstí neplatí.

Jednoho krásného letního dne, při cestě vlakem do Brna, na mě vyskočila nabídka na doktorát v oblasti vývoje technologie u běžeckého lyžování, který byl součástí norského projektu. Lukáš dříve dělal biatlon a běžeckým lyžováním žil, já nikoliv, asi jako běžný Pražák jsem znala běžecké lyžování hlavně z televizní obrazovky. Přemluvil mě, abych se přihlásila, že důležité je odepsat na co nejvíce nabídek a že už jsem jich obepsala spousty. Tak jsem den před uzávěrkou odeslala přihlášku s motivačním dopisem, kde jsem uvedla, že já zkušenosti sice nemám, ale můj přítel byl v biatlonové reprezentaci. Moc velkou šanci jsem tomu nedávala, jelikož to od mého vzdělání, získaného v oblasti fyzikální chemie, bylo dost vzdálené. Svou diplomovou práci jsem věnovala srážkám elektronů a molekul, to jsou dvě úplně odlišná měřítka zkoumaného materiálu.

Pracovní pohovor těsně před odjezdem

V závalu zařizování předodjezdových věcí, jako bylo odhlášení se z pojišťovny, balení, pokračující hledání práce, kupování auta atd., jsem na tuto přihlášku skoro zapomněla. Jenže pár dní před odjezdem mi přišla pozvánka na online pohovor, a byla to první, a vlastně i poslední, nabídka pohovoru na pracovní pozici, která mi přišla. Na výběr jsem dostala tři dny: den před naším odjezdem, den odjezdu a den příjezdu do Norska. Takže jediný den, který připadal v úvahu, byl ten předodjezdový. Ráno jsme vezli zvířata na veterinu pro podání odčervovací tablety. Po příjezdu domů jsem naprosto nepřipravená sedla k pohovoru se třemi profesory. Znalost angličtiny byla všelijaká, stále je, ale lepší se to. Pohovor probíhal tak, že mi byl nejprve představen projekt, poté se představili jednotliví profesoři, a potom byla řada na mně. Následovaly otázky na mé schopnosti a znalosti, ale další se k mému překvapení dotýkaly i etiky výzkumu, například jak bych se zachovala, kdyby někdo jiný publikoval mou práci, nebo kdyby mluvil o mé práci jako o své před novináři a spoustu dalších otázek tohoto typu. Horko těžko jsem svou lámanou angličtinou odpověděla, snažila se nedat na sobě znát stres z pohovoru a z toho, že nic nestíhám a že zítra odjíždíme. Už od začátku jsme se všichni oslovovali pouze jménem, ať už v hovorové, nebo v emailové konverzaci, a tak to i zůstalo. Hovor trval zhruba hodinu, po jeho ukončení jsem rozhodně neměla pocit, že to mám v kapse, spíš naopak. Druhý den jsme tedy odjeli směr Norsko.

A mám to v kapse – začínám bádat na největší norské univerzitě

Uplynul měsíc a já jsem dostala zprávu, že jsem se dostala mezi tři závěrečné kandidáty, původně nás bylo asi 150, ne všichni ale splnili požadavky a ne všichni tak absolvovali vstupní pohovor. Nicméně, tak trochu jsem v té době pořád byla smířená s prací v kavárně. No, nebudu vás dále napínat, jak už z názvu blogu vyplývá, nakonec vybrali mě. Dostala jsem se tak k tématu, které Norsko, jako severskou zemi, velmi zajímá, k běžeckému lyžování. Děti tu snad jezdí na běžkách dříve, než se učí chodit. 

Zároveň je Trondheim jedno z větších měst, které je v Evropě nejseverněji položené, běžkování je tu přes zimu velmi dostupné, a tak tu jeho výzkum probíhá o to snáze. Norská vědecko technologická univerzita (Norwegian University of Science and Technology, NTNU) je největší norskou univerzitou, kam se sjíždí lidé z celého Norska. Moje doktorské studium je součástí projektu FramSki, který vznikl mimo jiné v důsledku nedávno vydaného zákazu používání lyžařských vosků s fluorem, které jsou škodlivé pro životní prostředí. Já se ale přímo vosky nezabývám, to je práce pro organické chemiky.

Běžecké lyžování skrývá ještě mnoho jiných tajemství. Třeba to, že tření je variabilní na různých pozicích podél délky lyže, na což ale nereaguje struktura její skluznice. Hlavním důvodem proč se o tom moc neví je to, že na toto téma stále není publikovaný výzkum a zatím ani  neexistují přístroje, které by ho umožnily. Náš projekt má lehce ambiciózní cíl, vyrobit co nejrychlejší, ale zároveň udržitelnou běžecko-lyžařskou technologii. Já se tak snažím svými znalostmi a svým výzkumem aspoň trochu přispět k pochopení toho, proč lyže klouže na sněhu a co se na rozhraní lyže-sníh vlastně odehrává. Nestačí mi vidět sníh jen za okny, ale vidím ho i uvnitř, v naší Sněhové Laboratoři.

Pořád se učím novým věcem a zůstávám v kontaktu s Českem

Vystudovala jsem chemické inženýrství (Bc.) a fyzikální chemii (Ing.) na VŠCHT. Moje pozice v projektu FramSki byla vypsána původně pro strojního inženýra. Postupem času ale docházím ke zjištění, že předchozí znalosti jsou bezpochyby důležité, ale že záleží také na osobnosti a schopnostech daného člověka. Já mám vědu ráda, ráda zkouším nové věci a nebojím se nových výzev. Stály a stále přede mnou stojí velké výzvy a spoustu nových dovedností, které se musím naučit, zároveň ale uplatňuji i věci, které jsem se během studia naučila. Některé dny jsou plné natěšení a motivace, jindy mám chuť to vzdát a jít pracovat třeba do té kavárny. Pak se ale vždy něco zlomí a touha pokračovat dál se znovu objeví. Hodně mi pomáhá být v kontaktu s českými vědci a vědkyněmi a sledovat dění v České republice, jelikož se tam chci jednou vrátit.

Životní styl v Norsku

Troufla bych si říct, že život tady v Trondheimu by rozhodně nebyl pro každého. Centrum je malé, za kulturou sem lidi moc nejezdí, to spíše za přírodou, čemuž i dost odpovídá místní životní styl. Volný čas trávíme převážně právě venku v přírodě. Norové mají takové heslo: „Není špatného počasí, jen špatného oblečení“, což krásně vystihuje přesně tu situaci, kdy v upršených březnových dnech potkáte venku víc lidí než na Václavském náměstí, nebo v potemnělém prosincovém dni děti zabalené v kombinézách stavějící sněhuláky. 

Norové se ale rozhodně nepřepracují. Není tady na ně vyvíjen velký tlak, že by museli pracovat přesčas, nebo o víkendu. Když je venku hezky, tak odpoledne v práci už moc lidí nepotkáte. Dopravní špičky, hlavně na cyklostezkách, bývají mezi 8-9 a 15-16 hodinou. Po 17. hodině na cyklostezkách už potkáte jen trénující běžce nebo cyklisty. I přesto, že se tady moc nedělá přesčas, doktorát tu většina lidí zvládne za 3-4 roky, že by ho někdo dělal déle moc zvykem není.

Podmínky se mohou na různých fakultách lišit. Délka mého doktorátu je nastavená na tři roky, což je standardní doba, na kterou mám pracovní smlouvu. (V Norsku mají PhD studující status zaměstnance, ne pouze studenta, jak je tomu v mnohých dalších evropských zemích). Pokud má někdo nějaké vedlejší aktivity, jako jsou například výuka, stáže nebo externí předměty, může zažádat o prodloužení smlouvy. Podmínkou pro úspěšné ukončení doktorátu jsou tři články, které musí být alespoň schválené a dále daný počet splněných kreditů za předměty. Státnice probíhají přípravou hodinové prezentace na téma z vaší oblasti, které je zvoleno komisí, a samozřejmě obhajobou vaší práce. 

Závěrem…

Polární záře se nám ještě neokoukala, světlo ve tři hodiny ráno je šok a zatemnělá místnost tak naprosto nezbytná. Ne jednou se mi v létě zastesklo po hvězdném nebi a doplňování vitamínu D přes zimu je nezbytnost, ale naštěstí ho tady dávají třeba i do másla.

Pokud by  vás zajímalo cokoliv ke studiu PhD a životu v Norsku, tak budu ráda, když mi napíšete. Rozhodně nebudu mít odpověď na vše, ale na něco třeba ano, tak to můžete aspoň zkusit.