Postdoc v Izraeli – lví odvaha nebo ryzí šílenství?

Kdo je to vlastně ten postdoc a jak se jím (ne)stát?

Postdoc, to je ono pověstné světlo na konci tunelu zvaného doktorát, ke kterému si myslíte, že už snad ani nemáte sílu dojít. Vlastně je to jedno z oněch dvou světel – po cestě k němu totiž musíte odolat křiklavým neonům komerční sféry. Ale pokud se vám v hlavě pořád rojí otázky, jak vlastně svět kolem vás funguje, pokud se chcete do svého tématu ponořit hlouběji anebo pokud prostě sníte o tom, stát se budoucím PI, je pro vás postdoc tou správnou cestou. (Možná se ptáte, proč by se někdo chtěl stát číslem pí? PI je zkratka anglického Principal Investigator, alias hezky česky vedoucí skupiny, ale brzy poznáte, že je to spíše psychologický intervent skupiny.) Takže jste se rozhodli zůstat v akademii. Gratuluju! (Asi…?) Ale jak se posunout od hezkého snu k realitě?

Já jsem si vysnila svůj postdoc v polovině doktorátu, v roce 2022, a to vlastně úplnou náhodou. Přišlo mi, že v laboratoři trávím skoro všechen svůj čas, což se sice pozitivně odráželo na mých výsledcích, ale já jsem nikdy nebyla stoprocentní laboratorní myš a chtěla jsem od života trochu víc. A tak jsem se rozhodla přihlásit se na letní intenzivní kurz hebrejštiny, která mě vždycky fascinovala, s primárním cílem najít si nové kamarády mimo vědu. Což se podařilo, ale nedopatřením jsem si tak našla i postdoc. Potřebovala jsem odejít dříve z práce, abych kurz stihla a můj skvělý školitel Martin Dračínský na ÚOCHB [Ústav organické chemie a biochemie v pražských Dejvicích – pozn. ed.] byl zrovna na dovolené. A tak jsem šla svůj odchod ohlásit kolegovi Radkovi, který ho v roli psychologického interventa ten týden zastupoval. Upřímně jsem čekala, že jen něco zamumlá jako každý NMR spektroskopista, který je ztracený v chaotickém lese píků svého spektra. Ale místo toho mi změnil život, protože se zeptal, jestli bych chtěla jít na postdoc do Izraele, že on osobně mě vždycky viděl na Weizmannově institutu. Já jsem tehdy sotva věděla, co je to ten postdoc, natožpak nějaký Weizmannův institut. Ale Radek mi ho briskně ukázal na internetu a tak jsem na své úvodní lekci hebrejštiny řekla, že se chci učit hebrejsky, abych mohla odcestovat na Weizmannův institut (o jehož existenci jsem věděla padesát minut). Všichni se smáli.

Já se smála taky, protože postdoc byl daleko, a když se vrátil můj školitel Martin, stále v žertu jsem mu oznámila, že půjdu na Weizmannův institut. A on mi řekl, že tam pracuje Lucio Frydman, jeden z nejlepších NMRistů na světě. A tak můj budoucí postdoc získal konkrétní tvář. Po nějaké době, kterou jsem strávila brouzdáním články, ze kterých jsem chápala sotva názvy, a sledováním všemožných interview včetně těch ve španělštině, v nichž jsem rozuměla jenom resonancia, přišel onen den, kdy jsem za ovací svých kolegů konečně poslala Luciu Frydmanovi email, jestli bych u něj mohla dělat postdoc. A následovala ovace sanic dunících o podlahu, když mi ještě ten den odepsal, že jo.

Jak se připravit na něco, na co se připravit nelze?

Ono to samozřejmě nejde jet na postdoc k někomu, koho jste viděli jen na videu ve španělštině, jehož obsahu jste nerozuměli, a tak jsem se s Luciem potkala i osobně, na konferenci v Glasgow v létě roku 2023. Zhruba dva týdny na to mi domluvil návštěvu i u sebe v laboratoři, protože já jsem akorát jela do Izraele na letní školu pořádanou ve spolupráci s ÚOCHB, ale on byl zrovna v zahraničí. Když jsem viděla ten kampus na vlastní oči, padlo pár časově posunutých emailů, ve kterých se řeklo, že ano! ano! ano!

Jenže pak přišlo to sobotní ráno, kdy mě v Praze vzbudila aplikace Tzofar, aplikace, která hlásí raketové útoky na Izrael. Upozornění vyskakovalo tolik, že jsem si myslela, že je Tzofar rozbitá. Ale to se ozývalo jen moje mozkové centrum naděje, protože racionální část věděla, že Tzofar není nikdy rozbitá. Musela jsem ji odinstalovat, aby konečně zmlkla a já mohla začít přemýšlet, a pustila si televizi. Bylo ráno v sobotu sedmého října dva tisíce dvacet tři a teroristické hnutí Hamás vniklo na území státu Izrael, kde zavraždilo jedenáct set třicet devět lidí včetně malých dětí a nemluvňat a dvě stě padesát dva civilních rukojmích odvleklo do Pásma Gazy. Centrální Izrael byl mezitím zasypáván salvami raket. Možná by tomu bylo jinak, kdyby už můj postdoc nepředstavoval konkrétní tváře, ale já jsem ani na vteřinu nepřemýšlela nad tím, že bych svoji přihlášku stáhla. Okamžitě jsem sháněla Lucia. Upřímně si nepamatuji, co v těch emailech stálo a vlastně jsem i docela ráda, že je ÚOCHB již zarchivoval.

Přípravy pokračují dle původního plánu…a trochu o financích

Sedmý říjen je něco, co nikdy nepřebolí. Asi po dvou měsících téměř každodenního kontrolování, že jsou můj budoucí profesor a jeho blízcí stále naživu, jsme pokračovali v přípravách mého příjezdu. Podávání přihlášek o stipendia. To byl můj nápad. Ono je totiž vždycky lepší, když na postdoc přijedete na kufru peněz (dobře, kamkoli je lepší přijet na kufru peněz). Někdy nejsou v laboratoři peníze, takže pokud se neuživíte sami, nepůjde to. Někdy si potřebujete přilepšit na konference, protože institucionální podpora vám nestačí k financování vašeho světoběžnictví. Ale i když je v laboratoři všeho dost, stipendium vám dává dvě věci, které jsou nedocenitelné – autonomii a kontakty. Pokud se rozhodnete na postdoku změnit pole (což byste asi trošku měli a nemyslím to tak, že místo 500 MHz NMR spektrometru použijete ten 600 MHz), je potřeba se připravit na to, že vám to dlouho nepůjde, rozhodně ne tak dobře, jak jste byli zvyklí na doktorátu. Budete se muset hodně učit a budete mít možná dojem, že jste svému vedoucímu k ničemu. Vítejte na chvostu. Tak či onak, vědomí, že navíc k tomu nejste ničí finanční přítěž minimálně mně ohromně pomohlo. Také si mnohem snadněji nastavíte balanc mezi pracovním a soukromým životem. A druhou věcí jsou kontakty. Síť lidí, kteří vás podporují, jsou s vámi takzvaně na stejné lodi a můžete s nimi sdílet zkušenosti, radosti i starosti, je k nezaplacení.

Já jsem měla ohromné štěstí a získala jsem hned dvojí jištění, a to v podpoře Nadace Experientia a kanadské Azrieli Foundation. Do teď nemůžu uvěřit, že se znám s – wow! – manželi Dvořákovými! Myslím, že ta historka o tom, jak mi telefonovali s výsledkem a já jim řekla, že je to jenom nějaký vtip, a jak jsem se samým dojetím rozbrečela, když jsem pochopila, že není, je už notoricky známá. Finanční podpora mi tak vystačuje na čtyři roky.

Jaká je ideální délka postdockého pobytu?

A to s sebou přináší zajímavou otázku – jak dlouhý by měl takový postdoc být? Asi nebudu první člověk, od kterého uslyšíte, že to není jenom o délce pobytu. Jde i to, co od postdoku očekáváte. Chcete vystřídat více laboratoří, aby to vypadalo dobře na životopisu a dostali jste rychleji permanentní pozici (další zdánlivě nedosažitelné světlo na konci vašeho nového tunelu)? Chcete mít co nejvíce článků v co nejkratším čase? Chcete objasnit ten a ten vědecký problém, i kdyby to trvalo osm let? Přijeli jste si jen rychle odkroutit mandatorní postdoc, protože máte v Česku slíbenou pozici, nebo naopak nemáte potom kam jít? Jste v zahraničí pouhým sezónním pracovníkem, nebo usilujete o integraci? Pro mě osobně tkví představa o úspěšném postdoku v tom, že se hlavně něco naučím. Vědět, že jsem se ve svém oboru posunula. Poznat novou kulturu, poznat nové lidi a poznat sebe. Upřímně jsem moc ráda, že mohu s Luciem strávit (minimálně!) ty čtyři roky, protože se od něj mám doopravdy co učit jak vědecky tak lidsky, mohu lépe reflektovat svůj pokrok a poznávat Izrael, to všechno bez existenciálních starostí, co bude dál. Teda, bez existenciálních starostí, je to pořád Izrael, že jo… 

Asi týden před mým plánovaným odletem byl nějaký raketový útok z Íránu, ale já jsem si řekla, že už na to kašlu a jedu.

Náraz do zdi (nářků)

Je úplně jedno, kolik knížek s blízkovýchodní tématikou jste přečetli, kolikrát jste se snažili si představit jaké to bude, až vzduch rozrazí letecký poplach, nebo jak moc sympatizujete s židovskou kulturou. To všechno se náhle stane naprosto bezvýznamné v porovnání s tou chvílí, kdy stojíte na ruzyňskému terminálu jedna, celý váš dosavadní devítiletý akademický život vrcholí v tomto okamžiku, kdy máte nastoupit do letadla směr Weizmannův institut, a vám se přitom po tvářích kutálí slzy jako hrachy. Chvíle, kdy vystoupíte na Ben Gurionově letišti a dojde vám, že rakety už nejsou jen strašáky z televizní obrazovky ale vaší realitou, je k nezaplacení a buduje charakter. Vítejte ve válečné zóně.

Je nutno podotknout, že – alespoň co jsem slyšela o ostatních institucích – přijet jako postdoc na Weizmann je jako skočit do obláčkových peřin. Okamžitě po příjezdu dostáváte klíče od bytu. Ano, od bytu. Jako postdoc máte nárok na startovací byt, který vám institut zaručuje na rok, ale díky (v tomto ohledu příznivé) geopolitické situaci není žádný problém si nájemní smlouvu prodloužit. Neskládáte žádnou kauci, jenom bagáž do svého nového hnízda. Současně (pokud jste zaplatili) máte v apartmánu připravené ložní prádlo a kuchyňské vybavení. Moje skvělá kamarádka Martina mi napekla brownies a maminka nabalila (kuřecí!) řízky. Ohledně postdoku jsem totiž dostala dvě nejdůležitější rady – vezmi si trochu jídla a zabal si tak, abys první dva týdny nemusela prát. Kdo by na to měl taky čas, že ano. Weizmann každému postdokovi dá také týdenní vstup zdarma do bazénu a do posilovny. A jelikož je tam i venkovní bazén, doporučuji začátek izraelského pobytu sladit s jeho otevírací dobou. Já si to sladila ještě s místním svátkem Sukot a myslím, že jsem první týden byla převážně u bazénu.

Ale i z té nejpohodlnější postele někde vykukuje péro.  Musíte si okamžitě založit bankovní účet a zřídit telefonní číslo, ale číslo nelze zřídit bez izraelské kreditní karty a účet v bance se naopak nedá založit bez izraelského čísla. Řešení nechám na vás, inovace vítány. Weizmannův institut vám nabídne pomoc, ale vy brzy zjistíte, že jeho administrativa je ochotnější než schopnější. Já mluvím hebrejsky, minimálně dostatečně na to, abych si založila účet v bance a zařidila telefonní číslo, a i tak to bylo doopravdy výživné, obzvlášť ve sváteční otevírací době ve stylu půlden jo, tři dny ne, půlden jo, dva dny ne. To, jestli mám ten den přijít do práce, jsem zjišťovala vždycky ráno, protože zapamatovat si to najednou bylo nad moji mentální kapacitu. K lidem, kteří odcestovali do Izraele na postdoc bez znalosti hebrejštiny chovám nedozírný obdiv smíšený s pochybami o jejich duševním zdraví.

A jak se tu domluvíte?

Vaše úroveň hebrejštiny tu ovlivňuje doopravdy mnohé. Tak zaprvé jsou na vás všichni hodnější a ta neřešitelná věc jde najednou vmžiku zařídit. A zadruhé v menze dostanete ten největší a nejšťavnatější šnicl, mnohem lepší než ten, který dostane ten anglicky mluvící trouba stojící vedle vás. Samozřejmě, že Weizmannův institut je jedna z nejšpičkovějších vědeckých institucí na světě a jeho oficiálním jazykem je pochopitelně angličtina, POCHOPITELNĚ. ANGLIČTINA. Většinu dne tak nemluvíte. Ale bohužel nemluvíme ani hebrejsky. Na Weizmannově institutu mluvíme takzvaným weizmaniš, jakousi směsicí angličtiny, hebrejštiny, ruštiny a jidiše. Lidé přicházejí ze všech koutů světa, ale tato migrace se netýká pouze vědeckých pracovníků, ale celé židovské populace. Můžete se narodit v Izraeli a přesto mluvit plynně rusky, můžete přijet z Argentiny ale pamatovat si z dětství jidiš, můžete se narodit v Izraeli izraelským občanům a beztak na vás mluví španělsky. Drtivá většina lidí je tu minimálně plně bilingvních. A protože my nováčci většinou tu rychlou hebrejštinu nestíháme, kolegové nám vypomáhají angličtinou. A když my naopak něco popisujeme v angličtině a najednou známe to slovo v hebrejštině, tak ho tam pyšně vrazíme. A pak jsou tu ti dva, co si pamatují středoevropský jidiš. A padají věty stylu „Jééé Lucio, já vypadám skoro jako gesund!“ a „Zuzka, proč má ten signál špicink?“

Zuzka… Na co vás taky nikdo před cestou do zahraničí nepřipraví je to, že přijdete o své jméno. Leda by vás rodiče pojmenovali doopravdy prozíravě, ale já mám za to, že lidová tvořivost porazí i to. Mě Weizmann zaregistroval v hebrejštině jako Suzanu. Tak jsem se na to zeptala, co je k tomu vedlo, když hebrejština má písmenko zajin, plnotučně reprezentující zet, například ve slově zuz (pohyb). Na to mi odpověděli, že je to zde běžné jméno ruských přistěhovalců. A to říkat neměli. Ještě s mým příjmením mi to tedy doopravdy nešlo dohromady a donutila jsem weizmanní administrativu – na základě stránky z wikipedie – aby mě přejmenovali v systému na Šošana, což je ostatně hebrejská alternativa mého jména. Oni to bez skrupulí udělali, ale bylo to pak chvíli jako ve špionážním filmu – voláme na tebe tím jménem, ale většinu času na to neslyšíš. Ale já už slyším na všechno: Zuzka, Šoši, Zuska, Žužka, Zuzana, Suzana, Suzanne, Zuzu, Zusazana, Šošana, Suzuka a na frekvenci onoho speciálního hvízdnuté mého kolegy Eltona, které reprezentuje moje jméno.

I já jsem zažila kulturní šok

Blízký východ je pro nás ze Střední Evropy poměrně silným kulturním šokem a nějaké jeho aspekty doceníte více než jiné. Já jsem například tak první tři měsíce říkala Izraeli Hučistán, protože místní bílý šum je doopravdy výživný. Buď tu přelétají stíhačky nebo je poplach nebo někdo troubí jako idiot nebo někdo řve jako blbec nebo někdo troubí a řve nebo hučí lednice nebo klimatizace, ať už topí nebo chladí, nebo nemůžete spát, protože stavební práce tu mají zelenou v noci a staví se všude a pořád. Člověk by si řekl, že na to je snadná pomoc v podobě špuntů do uší nebo sluchátek, ale mějte na zřeteli, že cyklisté a motorkáři tu jezdí po chodníku, a dopravní předpisy jsou čistě orientační. Tento všudypřítomný balagán krutě kontrastuje s apokalypticky vylidněnými ulicemi o šabatu, kdy nejezdí veřejná doprava a skoro všechno je zavřené. Je to jako se propadnout do roku 2020 a každý týden má Rechovot lock down. 

Na druhou stranu se tu lidé nehodnotí a neodsuzují, jsou upřímnější (a přímější, někdy vám položí otázku, která vám vyrazí dech) a obecně laskavější. Dobrý skutek, tady známý jako micva, se tu kulturně považuje za ryzí akt dobroty, nikoliv za něco, za co očekáváte vděk, obdiv nebo reciprocitu. Izraelci jsou ale vděčný národ, ono stačí říct, že jste jakoby z Československa a každý tu ví, že Československo poslalo nově vzniknuvšímu Izraeli zbraně a letadla a pomohlo vycvičit jeho letce. Takže Izraelci jsou možná hlasití a kladou nemístné otázky a někdy nevíte, jestli je to pořád diskuse nebo už hádka, ale jak jste jejich člověk, nenechají vás padnout a vždycky tu bude někdo, kdo pomůže, bez ohledu na to, že je třeba profesor a vy jste postdoc. V Česku mi přišlo, že jsem dost lidí rozčilovala, ale já a Izrael, to je jednoduše zadek na kbelík.

V Izraeli je také na prvním místě vaše rodina a vaše zdraví, až pak následuje vaše práce na špičkové vědecké instituci. Díky tomuto nastavení je ve vědě i mnohem více vědkyň než třeba v Česku. Zaprvé je akademie přijímá a čeká na jejich návrat z mateřské pauzy s napřaženou pomocnou rukou, na druhou stranu nemusí čekat nikterak dlouho, protože mateřská dovolená tu trvá tři měsíce, takže žádná dlouhá kariérní přestávka ani nenastává. Takže když jsem byla dva měsíce evakuovaná, bylo to pro mého šéfa stejně dlouho jako kdybych porodila. Jak jako evakuovaná?

Co když během postdoku vypukne válka?

Člověk si umí představit takové ty běžné obavy (v jidiši známé jako córes). Co když se mi na postdoku nebude líbit? Co když na to nebudu stačit? Co když onemocním? Co když otěhotním? Co když si nebudu rozumět se svým šéfem? Málokdo si ale před cestou na postdoc položí otázku „Co když tam vypukne válka?“ No, pokud jedete do Izraele, tuhle otázku byste si položit měli.

Protože válka doopravdy vypukla, co k tomu dodat. Dostali jsme to a dostali jsme to doopravdy hodně. Já se k tomu upřímně nerada vracím, tak to shrňme slovy, že mi málem ustřelili kebuli. Weizmannův institut se ocitl mezi hlavními cíli íránského válečného programu a kampus byl znatelně poničený zásahy balistických raket. Ta nejbližší sundala barák asi šest set metrů od našeho domu. Je to zvláštní sedět v krytu a cítit, jak se celý váš dům nadzvedne a oklepe. A slyšet tu ránu… Jsme schopní odhadnout, jak daleko štěká pes. Jak daleko jede tramvaj. Ale jak daleko udeřila balistická raketa? Je to náš dům? Dům přes ulici? Nebo je to dva kilometry daleko? V jedné salvě těch ran slyšíte víc, některé slabší a jiné silnější. Píšete přátelům ve snaze zásahy lokalizovat. M reportuje TA-ta-ta. První dopad tedy bude blíž k centru města, zatímco třetí bude blíž k nám. Prostřední dopad nelze lokalizovat. L reportuje ta-TA-TA. Zásahy jsou tedy po jednom v centru města a dva mezi naším domem a L, J a A reportují svorně s L, nepřináší žádné nové informace. P píše, že někdo vběhl k nim do krytu a nemluví. Velké rány jsou následované sérií menších, kdy šoková vlna láme stromy, tříští okna a vyráží dveře. 

Pokud by se vám to až do teď nezdálo jako pořádná šlamastyka, tak se vše navíc seběhlo zrovna v ten jeden týden, kdy dorazila moje maminka, aby se podívala, jak mi to na tom postdoku jde. Takže jsme objely Izrael, byly jsme v Jeruzalémě, dva dny v Haifě, na římských vykopávkách, na pláži v Tel Avivu, ukázala jsem jí naší laborku a svůj byt a pak na ni začaly padat bomby. Promiň, mámo!!! Ale zvládla to doopravdy bravurně. Sice tu zkejsla trochu déle a tak čtyři dny nevyšla z mého domu, ale jinak na to s láskou vzpomíná. Musely jsme se taky evakuovat přes Egypt (stejně chtěla vidět Sinaj), u Dimony si mohla vyzkoušet zalehnutí podél silnice, což je standardní praxe pokud vás chytí rakety na cestě, a navíc poznala celou naši pětičlennou českou partu na Weizmannu. Nakonec jsme letěly vládním speciálem, viděly letiště v Kbelích… No komu se tohle poštěstí, že, vlastně all inclusive výlet. Pak jsme se sice asi dva měsíce vystrašeně dívaly na nebe za každým letadlem a když někomu zazvonil mobil tak jsme nadskočily, ale jinak – jak říkám – pohoda.

Musíte to milovat

Nedávno se mě jedna magisterská studentka na Weizmannu zeptala, jestli se mi dobře pracuje s Luciem. Ono u nás doma se říká, že jeden čin vydá za tisíc slov a tak jsem jí řekla, že vlastním pas bezpečné země, kde nejsem perzekuovaná. Že žiju v Praze, oblíbené destinaci izraelských turistů. Že jsem tu byla v průběhu dvanáctidenní války s Íránem, když to institut dostal. A že jsem se vrátila za Luciem. A že už to asi nemusím komentovat dál.

Aby člověk na Weizmannově institutu přežil, musí doopravdy milovat to, co dělá. A já miluju nukleární magnetickou rezonanci. Práce tady je mnohonásobně náročnější než cokoliv, co jsem zažila v Česku. My tady totiž NMR (a MRI) nepoužíváme k tomu, abychom odhalili strukturu látek a jejich interakce, ale snažíme se tyto metody posunout dál a – například – zvýšit jejich citlivost. Dříve jsem věděla, že každý den odejdu s nějakým naměřeným spektrem, i když bych z něj vyčetla, že musím doměřit to či ono nebo že kolega chemik si to, co v laboratoři připravil, musí ještě přečistit. Tady se mi ale už stalo, že jsem signál z mašiny nevykopala tři dny, protože můj nový experiment ne a ne fungovat. Člověk se dostane hlouběji do spinové fyziky, kvantové mechaniky i samotného srdce NMR magnetu, kdy musí velmi dobře porozumět i jeho jednotlivým součástem a docení osciloskop. Někdy mi luštění chemické struktury moc chybí a chtěla bych se k tomu sudoku vrátit. Ale teď, když vidím, co je pod povrchem NMR, si nedokážu představit, že se zase jen tak posadím a budu měřit jednoduchá spektra. Ale pořád tu je ta možnost, že budu nakonec tou spisovatelkou.

Závěrem…

Spousta lidí označila rozhodnutí vycestovat na postdoc do Izraele po sedmém říjnu 2023 za naprosto šílené, já ale stále trvám na tom, že to bylo jedno z mých nejlepších (a nejstatečnějších) rozhodnutí v životě. A to říkám i teď, na konci února 2026, kdy už měsíc žiju pod taktovkou „zítra vypukne válka s Íránem“. Ale myslím si, že zítra [tenhle dovětek byl psán 27. února  – pozn ed.] už doopravdy vypukne. Jasně, není to tu pro každého, ale já to tu miluju.

Pokud bych mohla dát radu těm z vás, co o postdoku teprve uvažujete, tak se rozhodně nebojte mířit vysoko a jít za svým snem (i když ho ostatní označují za bláznivý), protože to má cenu. Pokud byste chtěli o mých dobrodružstvích v Izraeli číst častěji, tak můžete navštívit můj osobní blog Magnety a Rakety.