Konference: Akademická kultura jako klíč ke kvalitní vědě

V pražských Dejvicích 12. června 2024 vyvrcholil konferencí „Through Academic Culture to Scientific Excellence“ projekt, podporován Nadací Alexandera von Humboldta, jehož cílem bylo zlepšovat akademickou kulturu v Česku. Na akci se setkaly osobnosti klíčové pro rozvoj zdravého akademického prostředí u nás. Vůbec poprvé Česko veřejně navštívila předsedkyně Evropské výzkumné rady (ERC) Maria Leptin. Vystoupili také prominentní zástupkyně a zástupci české vědecké obce, státních i výzkumných institucí.

„První konference na téma akademické kultury právě skončila. Byli bychom rádi, kdyby se stala základním kamenem pro další úsilí za zlepšení českého akademického prostředí.“ Těmito slovy uzavřela Vladimíra Petráková, spoluzakladatelka Czexpats in Science, konferenci, která se konala 12. června 2024 v pražských Dejvicích. Shrnula tak sentiment, který prostupoval celou akci: Akademická kultura je pro kvalitní výzkum nezbytná a vyžaduje kontinuální práci.

Michal H. Kolář a publikum

Od samého začátku konference bylo z přednášek a proslovů zřejmé, že kultivace akademické kultury by neměla být jen na samotných výzkumnicích a výzkumnících, ale že vyžaduje také aktivní účast jak institucí, tak samotných států. V úvodních slovech se k tématu vyjádřili organizátor konference a řešitel projektu SharingCzexpats Michal H. Kolář, ředitel Czexpats in Science Matouš Glanc, předsedkyně České konference rektorů Milena Králíčková a náměstek ministra pro vědu, výzkum a inovace, Pavel Doleček. „Bez diskuse o akademické kultuře nelze dělat kvalitní vědu,“ uvedl Doleček.

Pavel Doleček a publikum

Během první přednášky nastínila prezidentka Evropské výzkumné rady (ERC) Maria Leptin roli, kterou při nastavování zdravého vědeckého prostředí hrají poskytovatelé grantů a systém financování vědy. Leptin přijala pozvání Czexpats in Science a v Česku veřejně vystoupila vůbec poprvé. Zdůraznila, že „vědkyně a vědci potřebují hlavně důvěru a svobodu bez zbytečné administrativní zátěže.“ Svoboda vede k odvaze zkoušet nové věci. Důvěra pak umožňuje dlouhodobou soustředěnou práci, bez strachu o finance a nutnosti dalších a dalších grantových žádostí. Takové podmínky jsou nutným předpokladem pro poctivou vědu, která je základním kamenem zdravé akademické kultury. 

Soutěživé prostředí je důležité, zároveň však vědkyně a vědci potřebují realistické vyhlídky na stabilní a úspěšnou kariéru. Bez toho se dříve či později rozhodnou pro jinou dráhu, podotkla Leptin a zdůraznila, že nedostatek jistoty dopadá zejména na ženy.

Maria Leptin

Bioložka Kateřina Rohlenová, sama držitelka ERC Starting Grantu, poukázala na to, že správné nastavení financování samo o sobě nestačí. Dle jejího názoru jde o to, co se děje uvnitř výzkumných skupin. Zdravou akademickou kulturu shrnula třemi slovy: rozmanitost, otevřenost a respekt. „Je na nás všech, abychom se zamysleli nad tím, jak můžeme tyto principy kolem sebe podporovat.“ Nejde přitom jen o vědecké pracovnice a pracovníky institucí. „Zdá se mi, že často zapomínáme, že instituce nejsou jen vědkyně a vědci, ale také administrativa,” doplnila Rohlenová a vyzdvihla také roli mezinárodní spolupráce: „Nic takového, jako česká věda neexistuje. Potřebujeme otevřenou mezinárodní spolupráci a lidi, kteří se nebojí neustále rozšiřovat svoje obzory a vést k tomu i ostatní.“ 

Kateřina Rohlenová

Právě na uzavřenost českých institucí vůči vědkyním a vědcům ze zahraničí poukázal ve své přednášce britský profesor dějin umění Matthew Rampley, který se po brexitu přesunul z britské University of Birmingham na Masarykovu Univerzitu v Brně. „Spousta důležitých institucionálních rozhodnutí probíhá v češtině za zavřenými dveřmi. Kdo nemluví česky a není přizván, musí prostě přijmout výsledek. Skutečnou známkou změny k lepšímu by bylo obsazení některé z vysokých univerzitních pozic kandidátkou nebo kandidátem bez znalosti češtiny.“ Inbreeding (škodlivou tendenci setrvávat na jedné instituci od univerzitního vzdělávání až po profesuru) a nedotknutelnost profesorek a profesorů označil za jednu z hlavních příčin těchto problémů. Po příchodu z Velké Británie, kde studenti běžně oslovují vyučující křestním jménem, pro něj na českých univerzitách bylo velkým překvapením zažité oslovování „pane profesore“. 

Matthew Rampley

Během oběda měli účastníci a účastnice konference možnost se setkávat a k tématu dále diskutovat, a zároveň sdílet své vlastní zkušenosti. Na tuto diskuzi krásně navazovala odpolední  panelová diskuze, vyvrcholení otevřené debatní atmosféry, která konferenci vládla. Z publika zaznívaly po celý den angažované dotazy, ilustrující to, že o téma je v rámci vědecké komunity velký zájem, ale také velká chuť a ochota prostředí okolo sebe pozitivně ovlivňovat. Diskuzi moderoval Michal H. Kolář, hlavní řešitel tříletého projektu,  financovaného německou Nadací Alexandera von Humboldta, který konference završila. „Akademickou kulturu je možné zlepšit jen od spodu, bez podpory vedení institucí to však nepůjde,“ nastínil nutnou šíři spolupráce evoluční biolog Pavel Tomančák z Ústavu Maxe Plancka pro buněčnou biologii v Drážďanech a zároveň vědecký ředitel brněnského konsorcia CEITEC. Politoložka Petra Guasti, profesorka na Fakultě sociálních věd UK a jedna z řešitelek zapojených do Národního institut pro výzkum socioekonomických dopadů nemocí a systémových rizik (SYRI), dodala, že „za kultivaci akademické kultury mají zodpovědnost všichni, zejména ale ti, kdo drží na institucích největší moc.“

Pavel Tomančák

Jako zásadní moment vědecké kariéry označila Kateřina Chládková, vedoucí výzkumné skupiny na Psychologickém ústavu AV ČR, období doktorátu. Zkušenosti z tohoto období jsou pro výzkumnice a výzkumníky výchozím bodem pro nadcházející kariéru, kvalita doktorátů tak nakonec ovlivní celý systém. „Naprosto zásadní je zdravé řešení konfliktů s vedoucí či vedoucím. To u nás zatím velmi chybí.“ 

Petra Guasti a Kateřina Chládková

Vraťme se k již zmíněnému proslovu Vladimíry Petrákové, která konferenci uzavírala s přáním, aby se stala základním kamenem pro další úsilí za zlepšení českého akademického prostředí. Zkusme se zamyslet nad tím, jak můžeme my, každý jednotlivý vědec nebo vědkyně, pozitivně ovlivňovat zdraví akademické kultury ve svém okolí. A pokud jsme ve vedoucí pozici, ať už vědecké skupiny nebo celé instituce, naslouchejme lidem kolem sebe a přemýšlejme o tom, jak bychom mohli měnit kulturu celé organizace tím správným směrem.

Vladimíra Petráková

Více o konferenci

Foto: Jan Havlík