Absolventi zahraničních vysokých škol při příchodu do České republiky často narazí na řadu administrativních požadavků, které jsou před ně kladeny a ztrpčují jim život. Jedním z těchto úkonů je procedura, která se oficiálně nazývá uznáním zahraničního vysokoškolského vzdělání a kvalifikace, známá spíše pod označením nostrifikace. Toto téma nedávno zaujalo i server iRozhlas.cz, kde byl publikován poněkud zjednodušený a trochu zkreslující článek, který nicméně poměrně dobře ilustruje časté negativní jevy této procedury. Jednou věcí je ovšem charakter této procedury a druhou je její účel. A právě s tím, k čemu nostrifikace slouží, se pojí řada obecně sdílených omylů.
Pokud se nejprve podíváme na proceduru samotnou, uznání zahraničního vysokoškolského vzdělání a kvalifikace představuje uznání diplomu a jeho obsahu. Kvalifikací se v souladu s příslušnými mezinárodními smlouvami rozumí diplom či jiný obdobný dokument prokazující vzdělání; nejedná se tedy o uznávání odbornosti a odborné způsobilosti, jak se často mylně vykládá. V českých zemích byla tato procedura zavedena v roce 1956 novelou zákona č. 58/1950 Sb., o vysokých školách. Od té doby má víceméně stejný charakter, který se vyvíjel jen parametricky. Žádost o nostrifikaci se podává veřejné vysoké škole, která uskutečňuje obdobný studijní program a ta na základě srovnání absolvovaného vzdělání s českými studijními programy, žádosti vyhoví nebo, shledá-li podstatné rozdíly, ji zamítne. Odvolacím orgánem je pak Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy (MŠMT). V případech, kdy nelze pro absolvované vzdělání najít na českých veřejných vysokých školách obdobu, rozhoduje MŠMT v první instanci. O žádosti se vede správní řízení, které stanovuje určité procesní lhůty. Současný zákon o vysokých školách (č. 111/1998 Sb.) tak poskytuje poměrně široký prostor pro posuzování a vede k výrazným rozdílům v rozhodovací praxi jednotlivých vysokých škol – některé veřejné vysoké školy jako podstatný rozdíl hodnotí to, že žadatel v zahraničí neabsolvoval některé předměty, zatímco jiné nemají problém uznat i velmi výrazně odlišné vzdělání od toho, co samy poskytují. Pro žadatele je tak často loterií, kterou školu si vyberou. Většina škol se ale tedy nezaměřuje na charakter diplomu, ale na jeho obsah (tedy zpravidla informace z dodatku). Naproti tomu MŠMT prakticky nezkoumá obsah vzdělání a zaměřuje se na formální stránku věci i v souladu s tím, jak interpretuje závaznou mezinárodní smlouvu o uznávání kvalifikací v evropském regionu (tzv. Lisabonskou úmluvu, č. 60/2000 Sb.m.s.). Z hlediska MŠMT jsou tak rozhodujícími faktory to, zda je absolvovaná univerzita uznávanou vysokoškolskou vzdělávací institucí dané země, je oprávněna poskytovat vzdělání v tom konkrétním studijním programu, délka studia v daném vzdělávacím systému přibližně odpovídá standardům v České republice a držitel diplomu má daná akademická práva, tj. možnost přístupu do vyššího stupně vzdělání. V tomto ohledu tak většina žadatelů při včasném odvolání k ministerstvu uspěje. S ohledem na různé chyby v řízení, občasné nesmyslné požadavky některých veřejných vysokých škol na žadatele (požadavky dodání sylabů s vyššími ověřeními daných listin, dalších potvrzení od absolvovaných škol) i s ohledem na zahlcení jednotlivých orgánů žádostmi, tak vyřízení žádosti o nostrifikaci trvá i několik měsíců, půlrok není výjimkou. A zde samozřejmě žadatelé narážejí, když to po nich někdo vyžaduje a oni nemají způsob jak řízení urychlit.
MŠMT si je vědomo jednak komplikovanosti procesu, ale především toho, že praxe striktního srovnávání absolvovaného studia s tuzemskými studijními programy je nežádoucí, protože pak vede na úrovni vysokých škol k zamítavým rozhodnutím i v případě vzdělání, o jehož kvalitě není žádných pochyb. Z toho důvodu v rámci aktuálně předkládané novely vysokoškolského zákona upravilo příslušná ustanovení (§§ 89 a 90), aby odpovídalo tomu, co předpokládá Lisabonská úmluva a snaží se praktikovat MŠMT, tedy že se neposuzuje obsah, ale pouze úroveň vzdělání, a samotný obsah je nutné číst z dokladů o daném vzdělání. Plánovaná účinnost novely je k 1. září 2021.
Na druhé straně není z pohledu MŠMT žádoucí proceduru zcela rozvolnit tak, že by se nejednalo o správní řízení a víceméně každý žadatel by měl na nostrifikaci nárok. Řada zahraničních vzdělávacích systémů je zcela nekompatibilních s tím, jak funguje česká vzdělávací soustava. V případě mnoha profesních diplomů žadatelé např. nemají akademické právo přihlásit se do navazujícího studia, a není z pohledu MŠMT proto důvod, proč jim přiznat v Česku právo, které jim originální diplom v zemi původu nedává. Dále se lze setkávat se vzděláním akreditovaným soukromými agenturami, které nemají licenci od žádného státu, byť se může jednat o jinak kvalitní vzdělání v daných oborech (např. hotelové vysoké školy ve Švýcarsku). Především je pak problém zcela podvodného, virtuálního či neoprávněně poskytovaného vzdělání, které žádným způsobem nesplňuje minimální standardy, které lze klást na vysokoškolské vzdělání v Česku. Taková vzdělání by úředně potvrzována být neměla.
Zároveň ale stojíme před otázkou, proč nostrifikaci vlastně někdo chce. Jeden ze základních principů ústavního pořádku České republiky říká, že „nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá“ (čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod). Jestliže tedy někdo po někom požaduje jako doložení vzdělání nostrifikaci, měl by na to mít paragraf v nějakém zákoně, jinak zcela neoprávněně nutí někoho podstoupit výše uvedenou náročnou proceduru, která s sebou nese také určité náklady, protože žádost je zpoplatněna ve výši 3 000 Kč, k tomu je třeba připočíst náklady na úřední překlady a ověření daných listin, kdy u řady zemí je vyžadováno vyšší ověření pomocí tzv. superlegalizace, což je i logisticky náročná záležitost (ověření ministerstvem zahraničí země, která diplom vydala, a následně místně příslušného zastupitelského úřadu České republiky).
Bohužel je faktem, že zaměstnavatelé bez jakékoli opory v zákoně nostrifikaci po svých uchazečích vyžadují. Přitom to vůbec nedává smysl. Výběrové řízení vypisuje zaměstnavatel sám, tudíž je jeho odpovědností si sám také posoudit uchazeče, jestli splňuje jeho podmínky, a neměl by přenášet odpovědnost jinam. Jako funkční příklad fungují hostující přednášející v akademické sféře. Kdyby univerzity požadovaly, aby si každý hostující přednášející nostrifikoval svoje Ph.D., tak by tu logicky nikoho neměli. Sami přitom jsou těmi, kdo jsou nejvíce kompetentní, aby posoudili, zda se jedná o odborníka, kterého chtějí. Totéž platí pro soukromé firmy i pro stát. Když to chce jeden a druhý ne, tak je to navíc diskriminace. Ale právě stát si v tomto ohledu počíná nejflagrantněji, protože ustanovení čl. 11 odst. 5 metodického pokynu náměstka ministra vnitra pro státní službu č. 1/2019 vyžaduje nostrifikaci po všech zahraničních absolventech, kteří se hlásí na služební místa ve státní správě. Tento požadavek však nemá žádnou oporu v zákoně, a tudíž stanovuje uchazečům o zaměstnání povinnost, na kterou nemá právo.
Nadbytečné požadavky na nostrifikaci vzdělání pak z logiky věci zatěžují systém, který tím spíše nestíhá dodržovat procesní lhůty, a to celé danou proceduru pochopitelně ještě více prodlužuje. Výsledkem pak je, že žadatelé se přou s orgánem, který postupuje podle zákona, a nikoliv s tím, kdo po nich požaduje něco neprávem. To je ale dáno nepochopením účelu nostrifikace.
V prvé řadě se řada lidí domnívá, že bez nostrifikace diplom není v Česku platný. To rozhodně není pravda. Žádné ustanovení žádného zákona neříká, že pro platnost zahraničního vysokoškolského diplomu je nutná jeho nostrifikace. Legálně vydaným dokladem o vzdělání se lze vykazovat bez dalšího a jediné, co po jeho nositeli, může každý vyžadovat, je úřední překlad do českého jazyka. Právě s ohledem na to, že velké množství nostrifikací je z pohledu práva zbytečné, byl do zákona v roce 2016 zaveden poplatek za nostrifikaci v domnění, že některé žadatele odradí. Domněnka se ale ukázala být mylná a důsledkem všeobecné (neoprávněné) potřeby různých orgánů a institucí mít na všechno úřední potvrzení, tak počty žádostí průběžně stoupají s tím, jak roste mobilita. Na základě různých překážek je přitom celkem pochopitelné, proč zahraniční absolvent i čistě jen pro jistotu si nostrifikaci svého diplomu raději zařídí.
Pokud ale budeme vycházet z litery zákona, pak nostrifikace slouží pouze ke třem věcem. Prvním účelem je, a proto je tato procedura v zákoně o vysokých školách, účel prokázání se předchozím vzděláním pro účely dalšího studia. Jiný důvod zákon o vysokých školách nezná. I proto je tato procedura od samého počátku svěřena primárně do gesce škol samotných, aby zhodnotily, jestli uchazeč splňuje daná kritéria. Protože ale v rámci nastavené procedury existují nůžky mezi tím, kam se uchazeči hlásí, co v zahraničí studovali a co chtějí studovat v dalším studiu, pak samozřejmě často nastávají případy, kdy si nemůže žadatel požádat o uznání univerzitu, na které chce studovat. Mimo jiné z toho důvodu tak se zavedením institucionálních akreditací se dalo vysokým školám, které ji získají, právo přijímat studenty bez nutnosti nostrifikace. V tuto chvíli toto právo má a je povinno ho na žádost uchazeče uplatňovat 16 veřejných vysokých škol (UK, MU, UP, UPar, VŠE, JČU, OU, ČZU, VUT, VFU, UTB, VŠCHT, UJEP, ZČU, VŠB-TUO, AMU).
Zadruhé je nostrifikace potřeba účelem zápisu titulu do občanského průkazu podle § 7 odst. 2 zákona č. 328/1998 Sb., o občanských průkazech. Česká republika je jednou z mála zemí, která tituly v občanských průkazech má a toto ustanovení vede k řadě jinak nepotřebných žádostí o nostrifikaci. Patrně to souvisí s fenoménem titulománie pro celý prostor bývalého východního bloku. Řada lidí si pak díky tomuto ustanovení myslí, že smyslem nostrifikace je uznávání titulů a že bez jeho výslovného uznání na nostrifikačním osvědčení ho nemohou používat, což není pravda. Tituly lze používat zcela běžně přesně v takové podobě, v jaké byly uděleny na diplomu. Nelze zároveň nikdy přiznat právo používat český titul stejného stupně zahraničním absolventům. Typicky v zemích bývalého Sovětského svazu se tituly zpravidla neudělují, ale přiznávají se pouze tzv. kvalifikace. Takoví žadatelé pak právo používat titul nikdy nezískají, protože jim prostě žádný titul nebyl udělen.
Zatřetí jde o splnění podmínky prokázání se vzděláním za účelem podání žádosti o uznání odborné způsobilosti k výkonu regulované profese v případě vzdělání získaného v zemích mimo Evropský hospodářský prostor a Švýcarskou konfederaci v případě, že tak stanoví zákon. Konkrétně jde o zdravotnická povolání (část osmá zákona č. 95/2004 Sb. a hlava VIII zákona č. 96/2004 Sb.), o auditory (§ 4 odst. 1 písm. a) zákona č. 93/2009 Sb.) a o hornické činnosti (§ 5a odst. 3 zákona č. 61/1988 Sb.). Vzdělanci z Evropského hospodářského prostoru i v uvedených profesí pak nostrifikaci pro účely výkonu povolání (seznam regulovaných povolání zde: https://uok.msmt.cz/uok/ru_list.php) vůbec nepotřebují a mohou se rovnou obracet na regulační orgán. Tady se dostáváme k dalšímu častému omylu, že nostrifikace je i profesním uznáváním a že i v případě regulované profese, je možné s nostrifikací jít do praxe. Není tomu tak. Nostrifikace je pouze akademickým posouzením úrovně vzdělání, nikoli posouzením profesním. Učitelům, lékařům, sociálním pracovníkům a mnoha dalším profesím nostrifikace při jejich uplatnění nijak nepomůže, ale místo nostrifikace mají žádat přímo u příslušného regulačního orgánu, ve jmenovaných třech příkladech u MŠMT, Ministerstva zdravotnictví, resp. Ministerstva práce a sociálních věcí.
Specifickým a posledním zákonem stanoveným účelem nostrifikace je doložení vzdělání při vydání zaměstnanecké karty v případě, že existují pochybnosti o tom, zda dané vzdělání splňuje stanovené podmínky (§ 42g odst. 2 písm. c) zákona bod 1 zákona č. 326/1999 Sb.). Žádný jiný zákonem stanovený účel než výše jmenované neexistuje.
Nostrifikace naopak není nikdy potřeba u zemí, s nimiž má Česká republika tzv. ekvivalenční smlouvu o uznávání dokladů o vzdělání, které je nutné aplikovat přednostně před národním právem. Jedná se o Slovensko (výjimkou danou ve smlouvě je slovenské vzdělání získané mimo území Slovenska), Polsko (výjimkou danou ve smlouvě je uznávání titulů, tedy nostrifikace polského diplomu je potřeba v případě zápisu titulu do občanského průkazu), Maďarsko (bez výjimek) a Slovinsko (bez výjimek). Obecně i všechny ostatní mezinárodní smlouvy v této oblasti mají za cíl usnadnit uznávání vzdělání, a to především za účelem akademické mobility a směřovat více k tzv. automatickému uznávání.
Obecně je potřeba rozlišovat, že jsou zde vlastně tři různé procedury uznávání zahraničního vzdělání a studia:
1) Akademické uznání, tj. uznání zahraničního vysokoškolského vzdělání a kvalifikace (nostrifikace).
2) Profesní uznání, tj. uznání odborné způsobilosti k výkonu regulovaného povolání.
3) Uznání pro sociální a zdravotní účely, tj. posouzení postavení studia v zahraničí pro účely daňové a pro sociální a zdravotní pojištění (to se může týkat i neukončeného studia a je patrně jediným uznáním, které potřebuje patrně každý Čech, který jede studovat do zahraničí).
Na závěr si pro představu uveďme, jaká je přibližná struktura žadatelů. Lze víceméně konstatovat, že nejvíce žadatelů pochází z Ukrajiny, poté z Ruska a teprve třetí skupinu tvoří Češi, z nichž jedna velká část studovala na anglicky hovořících univerzitách ve Velké Británii, Spojených státech amerických a Austrálii (tyto země mají velmi pružné vzdělávací systémy a jejich regule, takže část těchto studií je uskutečňována čistě online bez nutnosti reálně vycestovat), dále v Nizozemsku a v severských zemích; druhá velká skupina Čechů pak žádá o uznání vzdělání z poboček slovenských a polských vysokých škol na území České republiky, přičemž se jedná zpravidla o studijní programy v oblastech učitelství, sociální práce a ošetřovatelství, případně managementu (nostrifikace polských diplomů, byť získaných studiem v ČR, jak řečeno výše, přitom není potřebná). Následnou skupinu pak tvoří žadatelé ze zbylých postsovětských zemí, z Blízkého východu, z Ghany a Nigérie a z Vietnamu.
Pokud i nyní tápete ohledně vaší situace s uznáním zahraničního diplomu, můžete se na mě obrátit na emailu: d.pavlorek@seznam.cz
David Pavlorek
Mgr. David Pavlorek pracuje na odboru vysokých škol Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy, kde se primárně věnuje posuzování zahraničního vzdělání a obecně struktuře zahraničních vysokoškolských vzdělávacích systémů. Zároveň je doktorandem moderních sociálních dějin na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Na Univerzitě Karlově též dlouhodobě působí v jejích akademických orgánech.
English:
Mgr. David Pavlorek works in the universities section of the MEYS, where his primary role is the assessment of foreign acquired education and more generally the structures of foreign higher education systems. At the same time, he is a doctoral student of modern social history at the Faculty of Philosophy of the Charles University. He is also a long-time member of the academic bodies of the Charles University.