Vědečtí expati a vědecká diplomacie

Co si představit pod pojmem vědecká diplomacie?

Vědeckou diplomacii lze zjednodušeně definovat jako tu část mezinárodních vztahů, kde se zájmy vědy setkávají se zájmy zahraniční politiky. V poslední době je jí v Evropské unii věnována značná pozornost, o čemž svědčí mimo jiné i nedávné založení EU Science Diplomacy Alliance, která je vyústěním tří projektů programu Horizon2020. V češtině jsou o této v Česku donedávna prakticky neznámé disciplíně dostupné zevrubné informace díky knize Věda a diplomacie od P-B. Ruffiniho (Academia, 2018). Samotná Česká republika od roku 2015 vyslala na zahraniční zastupitelství (do Tel Avivu, Washingtonu, Tchai Pei a Bruselu) zatím pouze čtyři první vědecké diplomatky či diplomaty. Základní informace o nich a o české vědecké diplomacii naleznete na stránkách Ministerstva zahraničních věcí i v Sekci pro vědu výzkum a inovace Vlády ČR. Důležitost vědecké diplomacie pro současnou českou vládu byla deklarována v nedávném rozhovoru Czexpats in Science s vysokým představitelem  MZV, na tomto ministerstvu bylo nově zřízeno i oddělení vědecké diplomacie. V této souvislosti je možno se ptát, do jaké míry česká vědecká diplomacie je či by měla být prospěšná pro komunitu českých vědkyň a vědců pracujících v zahraničí a zda by naopak čeští vědečtí expati mohli být prospěšní vědecké diplomacii. Osobně se pokládám za „veterána“ českých expatů ve vědě, v „cizích službách“ jsem strávil 28 let, a v některých fázích své kariéry jsem byl vědecké diplomacii velmi blízko, proto bych se zde chtěl podělit o svou zkušenost.

Věda a mezinárodní projekty: osobní zkušenost

V roce 1972 jsem dostudoval VŠCHT Praha a po aspirantuře (tak se tehdy nazývala doktorská studia) jsem působil jako odborný asistent na katedře (dnes ústavu) fyzikální chemie VŠCHT až do roku 1986, kdy jsem se z Československa odstěhoval se svou francouzskou manželkou. Již v té době má publikační činnost značně přesahovala československý rámec, díky čemuž mi byla nabídnuta pozice research associate na University of Delaware v USA. Zde jsem následně získal i svůj grant od Národního centra pro standardy a technologii (NIST, Gaithersburg, MD). Americký pobyt mě nesmírně obohatil a usnadnil mi pozdější přijetí do Národního centra pro vědecký výzkum (CNRS) ve Francii. Zde jsem od roku 1990 pracoval ve společné laboratoři CNRS a Univerzity v Clermont-Ferrand, kde jsem po krátké zkušební době dosáhl na permanentní pozici (tenure) a stal se tak státním zaměstnancem. Ve stejné době se mezi vědou a diplomacií začala pohybovat moje manželka, specialistka na soudobé české dějiny, která získala stálé místo na Univerzitě v Montpellier a v roce 1993 byla jmenována na několik let ředitelkou nově vzniklého Francouzského centra pro výzkum v sociálních vědách (CEFRES) při kulturní sekci francouzského velvyslanectví v Praze. Já jsem tehdy dále spolupracoval s kolegy z USA, ale současně jsem se snažil českou vědu podpořit, jak jen to šlo. Zahájil jsem řadu projektů spolu s českými kolegy, což bylo umožněno především díky značné finanční podpoře (ze strany Francie i EU) pro spolupráci se zeměmi bývalého východního bloku. Žil jsem šest let mezi Clermont-Ferrand a Prahou, kde jsem měl rodinu, přednášel na své alma mater v rámci evropského projektu Tempus a využíval snad všechny nástroje pro podporu mezinárodní vědecké spolupráce, které byly tehdy k dispozici, včetně doktorátů pod dvojím vedením a příjmu českých postdoktorandů ve Francii.

Francouzská vědecká diplomacie a role CNRS

V souvislosti s rozsáhlými kooperačními aktivitami jsem byl během zhruba patnácti let v intenzivním kontaktu s několika vědeckými attaché Francouzského velvyslanectví v Praze, kterými byli kolegové z francouzských univerzit a vědeckých institucí. Na tento druh pozic totiž Francie zásadně nevysílá kariérní diplomaty, ale pracovníky z akademického prostředí, které obvykle jmenuje na čtyři roky. Podpora mezinárodní vědecké spolupráce je součástí francouzské kulturní (nikoliv ekonomické) vlivové diplomacie. Ta je měkkou silou (soft power), která má přispívat především k vytváření pozitivního obrazu Francie v zahraničí. Na několika největších francouzských ambasádách existuje vedle kulturní sekce i samostatné oddělení zastřešující vědeckou a technologickou spolupráci, které vede vědecký rada (opět to není kariérní diplomat). Sem patří například velvyslanectví v Londýně, Washingtonu, Tokiu či Pekingu a do nedávna to byla i Moskva. Celkově má Francie vědecké diplomaty v šedesáti zemích světa.

Kromě toho Francouzské CNRS provozuje v zahraničí vlastní síť regionálních kanceláří pro podporu vědecké spolupráce se zeměmi daného regionu. Těchto kanceláří působících přes všechny vědecké obory je po celém světě deset (s výjimkou Bruselu všechny mimo EU). Mezi jejich kompetence patří i) logistická podpora francouzských vědkyň a vědců v zahraničí, ii) kontakt s místními akademickými institucemi a diseminace informací o francouzském systému vědy a výzkumu, iii) informování vědkyň a vědců o nástrojích a možnostech financování vědecké spolupráce, iv) asistence při přípravě rámcových dohod CNRS se zahraničními partnery, v) sledování stavu vědy a výzkumu v daném regionu. Jedná se tedy o paralelní síť vědeckých zastoupení vedle ambasád, s nimiž regionální kanceláře CNRS svoji činnost úzce koordinují. Vzhledem k tomu, že velká většina kvalitních výzkumných jednotek je ve Francii společnými pracovišti CNRS a jedné z univerzit, lze zjednodušeně říci, že tyto kanceláře pokrývají veškerou mezinárodní spolupráci v oblasti základního výzkumu. Obdobnou, byť méně významnou, síť kanceláří v zahraničí mají i některé další francouzské vědecké instituce, ambasády se pak orientují spíše na podporu rozvoje aplikovaného výzkumu, inovací a na příjem studentů na vysokoškolská studia ve Francii, včetně doktorátů.

Zúročení zkušeností ve vedení: z vědce vědeckým diplomatem

V roce 2000 mě CNRS jmenovalo vedoucím mé výzkumné jednotky, čímž jsem získal v následujících letech praktickou zkušenost s řízením vědeckého kolektivu. Lépe jsem se seznámil s administrací a strukturou francouzských univerzit a vědeckých institucí, které jsou úzce provázány. Vedoucí pracovišť jsou jmenováni na čtyři roky s možností jednoho, výjimečně dvou, prodloužení. Já jsem chtěl v závěrečné fázi své kariéry zkusit ještě něco jiného než jen akademický výzkum, a proto jsem se v sedmém roce vedení laboratoře přihlásil do konkurzu na ředitele jedné z výše zmíněných regionálních kanceláří CNRS v zahraničí. V konkurzu jsem uspěl a na podzim roku 2006 jsem se stal ředitelem kanceláře CNRS v Moskvě, jejíž působnost pokrývala Ruskou federaci a Nové nezávislé státy (NIS) vzniklé po rozpadu Sovětského Svazu (s výjimkou třech pobaltských republik). Zde jsem pak pracoval pět let a další dva roky ještě do Ruska jezdil na kratší mise. Ve výběrovém řízení jsem uspěl především proto, že jsem měl zkušenost s administrací výzkumu a nástroji mezinárodní spolupráce, důležitou roli hrál i můj původ z východní Evropy a znalost ruštiny.

Celkově se přibližně dvě třetiny mých aktivit týkaly Ruska, zbylá třetina pak ostatních států, především Ukrajiny, kam jsem opakovaně cestoval. Francie měla v té době v postsovětském prostoru vedle bilaterálních i vícestranné kooperace, kde v některých figurovaly jak ruské, tak ukrajinské laboratoře, což se z dnešního pohledu zdá být až neskutečné. V době mého působení byla atmosféra ve vzdělané části ruské společnosti ještě silně liberální a jak Akademie věd, tak univerzity měly velký zájem rozvíjet vztahy s partnery v západoevropských zemích a účastnit se i evropských projektů. Klíčovým partnerem CNRS byla Ruská akademie věd a v jedné z jejích budov sídlila moskevská regionální kancelář CNRS, což usnadňovalo styk s vědeckou komunitou. Zároveň jsme byli úzce provázáni s francouzským velvyslanectvím, které pro nás bylo důležitou logistickou a bezpečností oporou vzhledem k práci v zemi s autoritářským režimem. V době mého působení vědecké oddělení velvyslanectví čítalo šest osob (z toho dva diplomaty z akademického prostředí), zatímco v Kanceláři CNRS se mnou pracovali ještě další tři pracovníci (dvě ruské asistentky a jeden francouzský stážista). Po tři roky byl vědeckým radou na francouzské ambasádě zmíněný P-B. Ruffini, profesor ekonomie a bývalý rektor Univerzity v Le Havre, později autor výše uvedené knihy Věda a diplomacie. Úzce jsme spolupracovali a udržovali kontakt i po skončení našich misí v Moskvě. Díky tomu jsem na vydání knihy upozornil tehdejšího předsedu Akademie věd Jiřího Drahoše, který zprostředkoval české aktualizované vydání.

Konec vědecké spolupráce Francie a Ruska

Po návratu Vladimíra Putina do prezidentské funkce v roce 2012 začalo v Rusku přituhovat. Po násilné reformě Ruské akademie věd se dostala pod tlak i moskevská kancelář CNRS, kterou se CNRS rozhodlo uzavřít po 23 letech fungování v roce 2014 (byla otevřena v posledních měsících existence Sovětského svazu). Vědecká spolupráce mezi Francií a Ruskem byla vždy silně strukturovaná a velmi intenzivní, řadila se mezi světovou špičku především v matematice, teoretické fyzice a ve vědách o zemi.

Tomu všemu učinil na dlouho konec 24. únor 2022, několik dní po vypuknutí ruské agrese v Ukrajině dostaly veškeré výzkumné jednotky ve Francii jednoznačné instrukce kooperace zmrazit a dohody o spolupráci vypovědět. Ve francouzské vědecké komunitě, kde je i nezanedbatelná ruská diaspora, se to setkalo s jednoznačně kladným přijetím. Co se mě týče, od začátku invaze jsem tlumočil jako dobrovolník ukrajinským uprchlíkům v Pražském asistenčním centru a na Hlavním nádraží a moje moskevské roky se mi zpětně zdály být něčím nereálným…

Jak to vidím s českou vědeckou diplomacií

Na konci roku 2013 jsem opustil francouzskou státní službu a odstěhoval se z Francie zpět do Prahy, kde jsem opět začal blíže sledovat vědeckou politiku v Česku, včetně prvních vlaštovek vědecké diplomacie. V roce 2015 byla jmenována první vědecká diplomatka do Izraele a o dva roky později vědecký diplomat pro USA. Dělo se to s velkou okázalostí a s mediálním ohlasem, ve Francii jsou takových jmenování ročně desítky, aniž by to kdokoliv mimo úzkou diplomatickou komunitu registroval. Překvapilo mě, že se jedná o juniorní ministerské úředníky (zahraničí a vnitro) s magisterským titulem, kteří s vědou a tím méně s její administrací měli vzhledem k jejich věku velmi omezenou zkušenost. Napsal jsem k tomu v 2017 polemický článek pro Českou pozici (příloha Lidových novin), kde jsem se snažil i ozřejmit, jak se k výběru kádrů pro vědeckou diplomacii přistupuje v zahraničí. Náš vědecký diplomat v USA musel být na podzim 2022 spěšně stažen do ČR, aby se předešlo jeho stíhání americkou justicí pro opakované řízení pod vlivem alkoholu. Měkce přistál opět na Ministerstvu vnitra, nicméně jeho medailonek v době publikace tohoto blogu stále figuroval na stránkách MZV (září 2023), a tato důležitá pozice zatím nebyla nově obsazena. V roce 2020 byla na Tchaj-wan vyslána úřednice se zkušenostmi z Ministerstva průmyslu a obchodu a z Technologické agentury ČR se vzděláním mimo jiné v oblasti sinologie. Uvažuje se snad i o jejím současném působení v Jižní Koreji? V Bruselu po několik let působí jako vědecká diplomatka úřednice z MZV, vzděláním právnička. V této pozici je nutností především velmi dobrá znalost prostředí a nástrojů Direktorátu RTD a Evropské výzkumné rady (ERC), kterou naše diplomatka pravděpodobně má.

Z informací, které lze najít na stránkách MZV a Sekce pro vědu, výzkum a inovace Vlády ČR se zdá, že činnost českých vědeckých diplomatů je především součástí ekonomické diplomacie s upřednostněním valorizace českého výzkumu v zahraničí. O tom svědčí i nedávný vzdělávací cyklus pro české ekonomické diplomaty se zaměřením na nové úkoly v oblasti vědecké diplomacie. Prioritou odvolaného diplomata v USA měl být bezpečnostní výzkum, oblast důležitá, ale velmi omezená a spíše utajovaná.

Mimo ČR působí ve světě řada českých vědkyň a vědců, od postdoktorandů až po vysokoškolské profesory, zdá se však, že této skutečnosti česká vědecká diplomacie nevěnuje pozornost. Přitom by tento lidský potenciál měl být také předmětem jejího zájmu. Vědečtí diplomaté v zahraničí by mohli svou snahou přispět k návratu mladých vědkyň a vědců na odpovídající pozice do ČR. Naopak u těch, kteří se v cizině etablovali, by mohli napomáhat k udržení pevných vazeb s pracovišti v Česku v rámci kooperačních projektů s odpovídající finanční podporou. Vědečtí diplomaté by měli být i logistickou oporou českým vědcům, pro které je sama civilizace či příroda daného teritoria předmětem výzkumu, což platí zvláště o vzdálených oblastech mimo Evropu. Aby toto bylo možné, je nutné mít vědecké diplomaty ve více zemích s možným regionálním přesahem, což zatím není případ České republiky.

Kolik vědeckých diplomatů za Česko a kam je vysílat?

Nejpočetnější vědeckou diplomatickou síť má nyní Francie, která disponuje 140 vyslanými pracovníky, z nichž polovina má diplomatický status. Jenom v USA je vedle vědeckého rady osm vědeckých attaché, třináct stážistů a další lokální zaměstnanci. I menší evropské státy mají v řadě zemí své specializované vědecké diplomaty, například Švýcarsko jich má dvacet a Maďarsko jedenáct. Proto by i ČR měla mít ambici zřídit kromě kanceláře v Bruselu více než tři vědecká zastoupení mimo Evropský výzkumný prostor, a to i přes současnou tíživou ekonomickou situaci. Podle mého názoru by se po brexitu mělo v první řadě jednat o Velkou Británii, kde mají univerzity vynikající úroveň a kde pracuje značné množství mladých českých vědkyň a vědců. Dále pak v úvahu přichází nejspíše Kanada, Japonsko a Indie. S regionálním přesahem by mohla být zastoupení v Jižní Americe (Brazílie) a v Jihovýchodní Asii (Singapur). Konečně by ve specifické situaci války na Ukrajině a s perspektivou její obnovy mohl být vědecký diplomat vyslán i do Kyjeva pro koordinaci pomoci ukrajinské akademické sféře, například prostřednictvím dlouhodobých stáží mladých ukrajinských vědkyň a vědců na českých vysokých školách a v ústavech Akademie věd ČR.

Jaký by měl být profil českých vědeckých diplomatů?

Co se týče profilu vědeckých diplomatů, lze s odvoláním na knihu Věda a diplomacie říci, že kariérních diplomatů je v průměru kolem 15 procent, o něco méně než polovina je z ministerstev a organizací řídících a financujících výzkum či z akademického prostředí, zbytek jsou pak zaměstnanci najímaní lokálně ambasádami. Politika lidských zdrojů pro pozice vědeckých diplomatů se však mezi zeměmi značně liší. V případě USA jde většinou o kariérní diplomaty, Francie vysílá, jak je zmíněno výše, téměř výlučně akademické pracovníky, v Německu jsou to hlavně úředníci z Ministerstva školství a výzkumu se základní vědeckou průpravou (PhD), Velká Británie spoléhá ve velké míře na lokálně rekrutované pracovníky z akademické sféry. V Česku Spojené Království zastupuje v oblasti vědy a výzkumu již delší dobu Čech, vědecký poradce s titulem PhD z VUT Brno a pětiletou postdoktorandskou zkušeností z Anglie.

Naši vědečtí diplomaté by měli být vysíláni do zemí s vysokou vědeckou a technologickou úrovní, kde má především Česká republika eminentní zájem na prohlubování vztahů a jejich hlavním úkolem by mělo být zprostředkování (enabling) formalizace vědeckých spoluprací. V tomto kontextu Česko vědečtí diplomaté reprezentují při jednáních s rektory univerzit, řediteli vědeckých institucí, vrcholnými administrátory grantových agentur a lídry v oblasti inovací. Aby jim byli rovnocennými partnery (peers), je žádoucí, aby to byli „zkušení odborníci, kteří mají delší praxi v oblasti výzkumu, vývoje a inovací … se zkušeností z projektů mezinárodní spolupráce, dobrou předchozí znalostí příslušné země a odpovídajícím jazykovým vybavením,“ cituji z předmluvy Jiřího Drahoše k českému vydání knihy Věda a diplomacie. Domnívám se osobně, že vhodnými kandidáty na tyto pozice jsou, spíše než ministerští úředníci, čeští vědci nebo vědkyně, kteří již delší dobu působí nebo působili v zahraničí, znají vědeckou komunitu v daném regionu a jsou pro svoji odbornou úroveň mezinárodně uznávaní.