Jak se vám může obrátit život naruby, když neočekávaně dostanete grant a vyrazíte s manželem a dětmi na dvouletý výzkumný pobyt ve Francii? O stěhování, hledání bydlení v Bordeaux, bojem s byrokracií a prvních týdnech v novém domově vypráví zooložka Anna Mrázová.
Kristýna Olsson Heřmanová vyrazila do zahraničí již na vysokou školu. O tom, jaké zkušenosti nasbírala během bakalářského studia v USA a během následného magistra v Nizozemí se s námi podělila v tomto blogu.
Mikuláš Klenor je magisterský student, který pod vedením Martina Lepšíka na Ústavu organické chemie a biochemie AV ČR zkoumá chemické vlastnosti potenciálních léčiv pomocí počítačového modelování. Trpí silnou slabozrakostí, ale i přes to se vypravil na výzkumnou stáž do Vídně. O tom, že vyjet na stáž se dá i s handicapem, píše v tomto blogu, aby inspiroval další studenty a studentky.
S podporou Japanese Society for the Promotion of Science, jež spravuje rozsáhlé globální programy akademických výměn, jsem mohl absolvovat dvouletou postdoktorskou stáž v Japonsku. Moje zkušenosti s tamním akademickým prostředím byly v mnoha ohledech poučné – od kultury vědecké práce, která se pyšní důrazem na etiku, až po výzvy, které přináší jazyková bariéra. Akademické prostředí je otevřené cizincům, ale genderová vyváženost je problém. Nevyhnete se zde byrokracii a praktické životní situace vám občas zamotají hlavu. Avšak budete-li mít šťastnou ruku při výběru hostitelské instituce a mentora, získáte unikátní zkušenosti ze země, která pěstuje excelentní vědu a jejíž kultura a dějiny vás zaručeně budou fascinovat.
Kristýna Blažková, molekulární bioložka a později spíše imunoložka, se na postdoka v oboru mikrobiologie vydala z pražských Dejvic do slunného Stanfordu v Kalifornii. Jak se jí tam zkoumá a poznatky o tom, jak objevuje americký životní styl, sdílí na svém osobním blogu. Výběr z těchto postřehů poskytla Czexpats in Science k dalšímu šíření, jako inspiraci pro další české vědkyně a vědce, kteří by se chtěli vydat na vědeckou zkušenou právě do Spojených států.
Univerzita Karlova ve spolupráci s Iniciativou Czexpats in Science spouští Young Principal Investigator Forum #YPIF – platformu pro setkávání a výměnu informací mezi mladými vedoucími výzkumných skupin ze všech institucí v Česku.
Doktorandi představují budoucí vědeckou elitu národa. Ovšem na jejich cestě stojí řada překážek. Jak eliminovat ty administrativní a jak docílit vyšší úspěšnosti ukončování PhD studia se diskutovalo na konferenci Hodnocení kvality vysokých škol.
Když jsem dostala nabídku přispět svými zkušenostmi na blog Czexpats, moje první myšlenka byla, že nemám o čem psát. Vyjela jsem na postdoc a vrátila se zpět do ČR přesně podle plánu, který jsem tak nějak odjakživa měla. Sladění rodiny a práce také nebylo žádné drama. Po přečtení mnohých jiných inspirativních blogů o výzvách, které kolegové museli překonat, jsem považovala svoji zkušenost za velmi nudnou.
Byl prosinec roku 2019, tři měsíce od obhajoby mé disertace, a já jsem už několik týdnů celé dny purifikoval vzorky na stáž v Bordeaux, kterou jsme domlouvali více než rok. Když jsem se ještě pro jistotu Francouzů optal, jestli si tedy mám koupit letenky na první lednový týden, dostal jsem odpověď, že zapomněli zařídit můj příjezd a jestli můžeme vše o měsíc odsunout. Respirátor jsem v té době použil jenom párkrát za život, když jsem navažoval něco jedovatého.
Na první konferenci Czexpats si pamatuju, jako by to bylo včera. Po čtyřech letech doktorátu, který nikam nevedl, jsem byla psychicky vyčerpaná a pomalu se začala smiřovat s myšlenkou, že s vědou skončím. Zmáhalo mě to neustálé sebe-zpytování, kdy jsem byla na jedné straně sice silně přesvědčená o směřování svého výzkumu, ale zároveň jsem nemohla ignorovat kritiku „pánů profesorů“ na svém pracovišti, kteří mě neustále přesvědčovali o tom, že můj výzkum je vlastně nesmysl (doslova jsem si vyslechla, že je to „bullshit“). Už ani nevím, co jsem si tehdy od konference slibovala, ale jako pracující matce ročního kojence bylo pro mě zajisté osvěžující se na chvíli odtrhnout od všedních povinností a moci si popovídat o vědě, kariéře a projektech našich krajanů v zahraničí. Dopad, který tato Konference pod stromeček nakonec měla na můj život, však předčil i mé nejdivočejší sny.
V pondělí 7. března proběhla první debata ze série #Czexpatsonline na téma „Postdoc a co dál? Hledání další kariéry nejen v akademii“. Účastnilo se padesát vědců a vědkyň z Česka i zahraničí, kteří sdíleli nejrůznější strategie další kariéry.
V tomto textu vám na základě své zkušenosti přiblížím, jak vypadá zakládání vlastní výzkumné skupiny na univerzitě v USA. Zahrnu proces od pohovoru až po několik prvních let vedení skupiny. Věnuji se pouze univerzitám a oboru přírodních věd, proces se trošku liší u národních laboratoří nebo výzkumných institutů, které nemají studenty, stejně tak jsou kritéria jiná v humanitních oborech.
„Baví mě základní výzkum – rozlouskávat ty intelektuální oříšky, přijít na to, jak věci fungují. A takových ‚oříšků‘ je výzkum signálních drah plný,“ říká molekulární biolog Jan Mašek z Přírodovědecké fakulty UK, vedoucí výzkumné skupiny podpořené grantem Primus.
Univerzity v USA jsou brány jako jedna z nejatraktivnějších destinací studentů z celého světa, kteří chtějí studovat v zahraničí. Pro potenciální zájemce z České republiky se zde pokusím shrnout pár rad a zkušeností na základě svého působení na Graduate School (postgraduální škole) americké univerzity. Samozřejmě je to jen moje osobní zkušenost a je jen z jedné konkrétní instituce, ale snažím se popsat situaci tak, jak si představuji, že platí i obecněji.
