Doktorandi představují budoucí vědeckou elitu národa. Ovšem na jejich cestě stojí řada překážek. Jak eliminovat ty administrativní a jak docílit vyšší úspěšnosti ukončování PhD studia se diskutovalo na konferenci Hodnocení kvality vysokých škol.
Když jsem dostala nabídku přispět svými zkušenostmi na blog Czexpats, moje první myšlenka byla, že nemám o čem psát. Vyjela jsem na postdoc a vrátila se zpět do ČR přesně podle plánu, který jsem tak nějak odjakživa měla. Sladění rodiny a práce také nebylo žádné drama. Po přečtení mnohých jiných inspirativních blogů o výzvách, které kolegové museli překonat, jsem považovala svoji zkušenost za velmi nudnou.
Nejlepší věci vznikají z osobních setkání. Dne 28. dubna se na české ambasádě ve Stockholmu sešlo více než třicet českých vědeckých expatů v různých fázích…
Byl prosinec roku 2019, tři měsíce od obhajoby mé disertace, a já jsem už několik týdnů celé dny purifikoval vzorky na stáž v Bordeaux, kterou jsme domlouvali více než rok. Když jsem se ještě pro jistotu Francouzů optal, jestli si tedy mám koupit letenky na první lednový týden, dostal jsem odpověď, že zapomněli zařídit můj příjezd a jestli můžeme vše o měsíc odsunout. Respirátor jsem v té době použil jenom párkrát za život, když jsem navažoval něco jedovatého.
Na první konferenci Czexpats si pamatuju, jako by to bylo včera. Po čtyřech letech doktorátu, který nikam nevedl, jsem byla psychicky vyčerpaná a pomalu se začala smiřovat s myšlenkou, že s vědou skončím. Zmáhalo mě to neustálé sebe-zpytování, kdy jsem byla na jedné straně sice silně přesvědčená o směřování svého výzkumu, ale zároveň jsem nemohla ignorovat kritiku „pánů profesorů“ na svém pracovišti, kteří mě neustále přesvědčovali o tom, že můj výzkum je vlastně nesmysl (doslova jsem si vyslechla, že je to „bullshit“). Už ani nevím, co jsem si tehdy od konference slibovala, ale jako pracující matce ročního kojence bylo pro mě zajisté osvěžující se na chvíli odtrhnout od všedních povinností a moci si popovídat o vědě, kariéře a projektech našich krajanů v zahraničí. Dopad, který tato Konference pod stromeček nakonec měla na můj život, však předčil i mé nejdivočejší sny.
V pondělí 7. března proběhla první debata ze série #Czexpatsonline na téma „Postdoc a co dál? Hledání další kariéry nejen v akademii“. Účastnilo se padesát vědců a vědkyň z Česka i zahraničí, kteří sdíleli nejrůznější strategie další kariéry.
Czexpats in Science vyjadřuje solidaritu našim ukrajinským kolegyním a kolegům a celému ukrajinskému lidu, který čelí bezprecedentnímu a nevyprovokovanému útoku na svou zemi.
V tomto textu vám na základě své zkušenosti přiblížím, jak vypadá zakládání vlastní výzkumné skupiny na univerzitě v USA. Zahrnu proces od pohovoru až po několik prvních let vedení skupiny. Věnuji se pouze univerzitám a oboru přírodních věd, proces se trošku liší u národních laboratoří nebo výzkumných institutů, které nemají studenty, stejně tak jsou kritéria jiná v humanitních oborech.
Mobilita, mobilita, mobilita… to je klíčové slovo, se kterým se každý začínající vědec bezpochybně setká. O plánování pobytů v cizině, o administrativě spojené se stěhováním a sháněním víz, o shánění grantů na výjezd a konečně i o hledání škol a školek pro potomky bylo napsáno už bezpočet blogů. Jak ale tyto změny vidí právě děti stěhujících se vědců se člověk nikde moc nedočte.
V pátek 10. prosince se konal čtvrtý ročník již tradiční Czexpats vánoční konference. Letošním ústředním tématem byla Otevřenost české vědy a díky online formátu se připojili čeští vědci a vědkyně z celého světa.
„Baví mě základní výzkum – rozlouskávat ty intelektuální oříšky, přijít na to, jak věci fungují. A takových ‚oříšků‘ je výzkum signálních drah plný,“ říká molekulární biolog Jan Mašek z Přírodovědecké fakulty UK, vedoucí výzkumné skupiny podpořené grantem Primus.
Univerzity v USA jsou brány jako jedna z nejatraktivnějších destinací studentů z celého světa, kteří chtějí studovat v zahraničí. Pro potenciální zájemce z České republiky se zde pokusím shrnout pár rad a zkušeností na základě svého působení na Graduate School (postgraduální škole) americké univerzity. Samozřejmě je to jen moje osobní zkušenost a je jen z jedné konkrétní instituce, ale snažím se popsat situaci tak, jak si představuji, že platí i obecněji.
Lenku Krsovou možná znáte z internetu jako „Dataholku“, která se zabývá výzkumem a analýzou sociálních sítí, ale třeba i tím, jak testovat a navrhovat uvěřitelnou umělou inteligenci ve videohrách. Vystudovala „nová média“ na Filozofické fakultě UK a nyní je doktorandkou na americké Syracuse University.
Doktorka Diana Apetauerová vystudovala Lékařskou fakultu UK v Plzni, poté zamířila na stáž do Bostonu, kde nakonec i zůstala. Nyní vede kliniku extrapyramidových onemocnění na Lahey Hospital, spjaté s Harvardem, kde se zabývá neurodegenerativními onemocněními, jako je Parkinsonova choroba. Ačkoliv působí v USA, s Univerzitou Karlovou je stále v kontaktu.
