Gor Vartazaryan: jak vypadá na Oxfordu výzkumný MPhil v sociálně právním oboru?

Proč jednoletý MPhil?

MPhil je intenzivní, roční výzkumný program zaměřený na propojení práva se společensko-vědními přístupy. Na tomto studijním programu je skvělé to, že je zaměřen výhradně na výzkum. Oxford rozlišuje mezi taught a research degrees, přičemž taught degrees (vyučované studijní programy) jsou strukturované klasicky formou přednášek a seminářů zakončených zkouškou, zatímco research degrees (výzkumné studijní programy) mají semináře určené jen k prohloubení znalostí z teorie a metodologie a hlavním výstupem je dizertační projekt. O DPhilu (místním doktorátu) jsem kvůli výši školného ani neuvažoval. Roční školné magisterského studia aktuálně činí £31,110, zatímco u doktorátu je tato částka vynásobena třemi (tj. třemi roky studia), přičemž se každý rok ještě navyšuje o inflaci.

Kromě toho, že je velmi náročné se na Oxford dostat – například v našem ročníku byli na MPhil přijati 3 uchazeči z 52 – je dalším zásadním úkolem zajistit financování studia a životních nákladů. V mém případě jsem uspěl u The Sekyra Foundation, která mě podpořila společně s Nadací Právnické fakulty UK a Oxfordskou právnickou fakultou. Bez této podpory bych na Oxford upřímně nemohl jet. Výběr stipendií pro výzkumné postgraduální studium není v České republice příliš široký, proto mě těší nově vzniklá iniciativa Oxbridge Stipendium, která má potenciál tento nedostatek alespoň částečně napravit. [O těžkostech financování studia a výzkumu sociálně vědních a humanitních oborů v zahraničí polemizovala v minulosti ve svém blogu Bára Cihlová, tohoto času doktorandka na Oxfordu, nicméně s biochemickým zaměřením – pozn ed.].

Jak program vypadá v praxi

Určitě je dobré začít tím, že tento obor je skutečně velmi intenzivní a náročný (a to říkám po paralelním studiu dvou vysokých škol!). Velkou výhodou je velmi osobní přístup a intenzivní mentoring ze strany školitelů. Obecně s námi profesoři i postdoci jednají jako s rovnocennými partnery – britská akademická kultura je oproštěna od českého důrazu na oslovování tituly a se všemi si zde zásadně tykáme. Zajímavá je také architektura celé společenskovědní budovy, která je záměrně navržena tak, aby se v otevřených kancelářských prostorách všichni prakticky neustále potkávali, a to jak v rámci jednotlivých center, tak i napříč nimi. Každý student má svou vlastní kancelář a prostory sdílíme i se seniornějšími akademiky a akademičkami. Zároveň se zde koná mnoho společenských akcí, kterých se účastní jak studující, tak i starší vyučující, například pravidelné čtvrteční tea times.

Několik poznatků z Oxfordu v porovnání s českou akademií

Co považuji za jeden z největších rozdílů oproti českému akademickému prostředí, je každodenní kultura a atmosféra. Profesory a profesorky zde člověk běžně potkává osobně a velmi často s nimi neformálně probírá výzkum na společných akcích, obědech nebo u kávy, což představuje obrovskou přidanou hodnotu. Právě tyto zdánlivě banální konverzace a „small talky“ bych rozhodně nepodceňoval – často vedou k novým nápadům, zpětné vazbě nebo i k budoucí spolupráci. 

Specifickou roli zde hraje také institucionální zázemí a značka fakulty. Oxfordská e-mailová adresa výrazně usnadňuje komunikaci a v praxi skutečně otevírá dveře, které by jinak zůstaly zavřené. 

Dalším výrazným rozdílem jsou výzkumné semináře. Ty sice existují i v českém akademickém prostředí a například v Praze se jejich úroveň i mezinárodní otevřenost postupně výrazně zvyšuje, především pokud jde o účast zahraničních hostů (např. 1, 2) ). Na Oxfordu je však přítomnost špičkových akademiků z různých koutů světa doslova každodenní realitou. Není výjimkou, že na semináře přijíždějí skutečné „hvězdy“ daných oborů, jejichž práce formovala celé vědní oblasti. V době psaní tohoto textu se například chystám na přednášku Michaela Sandela (profesora Harvardské univerzity, jednoho z nejvýznamnějších filozofů současnosti).

Dalším důležitým poznatkem bylo uvědomění si toho, jak rozdílně fungují publikační platformy napříč obory. Například v právní vědě hrají klíčovou roli americké law reviews, které jsou sice považovány za špičkové časopisy, avšak jejich redakce jsou často tvořeny studenty bakalářského studia, nikoliv odbornými recenzenty. To má zásadní dopad jak na tematickou strukturu publikovaných textů, tak na samotný proces výběru příspěvků. Setkal jsem se také s případy, kdy vysoce citované práce představovaly spíše systematické přehledy existující literatury než skutečně inovativní výzkum, zatímco metodologicky náročné a empiricky hluboké studie z okrajovějších oblastí zůstávaly téměř bez odezvy.

Oxfordské prostředí mě rovněž naučilo větší zdrženlivosti vůči nekritickému přejímání databází a indexačních systémů. Do citačních metrik se často promítají i nerecenzované texty, popularizační články nebo konferenční příspěvky, což dále zamlžuje rozdíl mezi skutečným vědeckým přínosem a pouhou kvantitou výstupů. Zároveň jsem si všiml, že citační chování může být ovlivněno osobními nebo institucionálními vazbami a že ani akademická obec není imunní vůči dlouhodobým sporům či selektivnímu citování.

Celkově mi tato zkušenost pomohla opustit tendenci porovnávat sebe i ostatní na základě čísel a posunula mě k důrazu na obsah, metodologickou kvalitu a smysluplný přínos pro danou vědní oblast. Metriky mohou být užitečným orientačním nástrojem, pokud člověk dobře rozumí vnitřní dynamice svého oboru, neměly by však sloužit jako hlavní ani jediný kompas při hodnocení akademické práce (což byl bohužel můj dřívější postoj).

Společenský život

Oxford není intenzivní pouze z akademického hlediska, ale i po stránce společenské. Celé prostředí člověka přirozeně vede k otevřenosti, aktivnímu seznamování se s lidmi a trávení času s co nejširším spektrem zajímavých lidí napříč obory i akademickými úrovněmi. Je zcela běžné, že jeden den sedíte na obědě s doktorandkou zkoumající demografii lvů v Botswaně, další den diskutujete u kávy s postdokem věnujícím se výzkumu vymírání hmyzu ve filipínských monzunech a večer pak trávíte s experimentálním psychologem, který zkoumá dopady umělé inteligence na lidské chování. Právě tato každodenní pestrost kontaktů a témat dělá z Oxfordu mimořádně inspirativní místo, kde se akademické debaty přirozeně prolínají se společenským životem a kde se člověk jen málokdy cítí uzavřený ve své vlastní odborné bublině. Tomu napomáhá i velká škála různých societies (společenských klubů), do kterých se studenti a studentky mohou zapojit. Já jsem osobně aktivní v the Oxford Czech & Slovak Society, The Oxford Armenian Society a the Oxford Chess Club.

Závěrem 

Všem nadšencům a nadšenkyním do práva a právního výzkumu bych zkušenost v socio-legal centru jednoznačně doporučil, ať už formou studia MPhil či DPhil, nebo alespoň kratšího výzkumného pobytu. Zkušenost, kterou zde člověk získá, je skutečně jedinečná a Oxford je v tomto ohledu výjimečné a inspirativní místo.